Píše se rok 1958. Ocitáme se v římské čtvrti Trastevere. Je noc, 5. listopadu. A v restauraci Rugantino právě začala oslava, na počest hraběnky Olghiny di Robilant. Hraběnčino jméno upadne v zapomnění, zato události toho večera už nikdy. Hned následující den totiž jejich líčení zaplní titulní strany římského tisku.
Na zmíněnou oslavu, nepozvaná, přichází švédská blondýnka. Přesněji, Miss Švédsko 1950, Anita Ekberg. V Římě platí, že peníze a krása ženy jsou všude platné vstupenky. Proto je Anita vpuštěna, a spolu s jejím úsměvem do lokálu přichází i její přátelé. Hraběnka se později do policejního protokolu nechá slyšet, že nikoho z těchto lidí nezvala. Ale je jasné, že právě přítomnost celebrit hraběnka jistě uvítala, v očekávání zájmu novinářů. O zájem policejního sboru už tolik nestála.
Mohl to být nakonec obyčejný večírek. A vypadalo to na docela slušnou porci nudy. Všudypřítomný fantom římských fotografů, Tazio Secchiaroli, je samozřejmě přítomen. A nudí se. Ostatně, k jeho profesi lovce skandálních snímků nuda patří. Když čekáte na správnou chvíli, chce to trpělivost. Má totiž tušení. Jeho instinkt mu již brzy vynese nemalé peníze. V danou chvíli však, instinktu navzdory, není v restauraci nic, co by k němu dávalo jakýkoliv důvod. Upřímně, chystá se vytratit. Vždyť chystaný recitál hraběnky, hrající na kytaru, neslibuje nic, než-li ještě větší dávku nudy. Naštěstí, kousek od Tazia, sedí švédská sex bomba. Její fotky mají svojí cenu. Jen bývá vznětlivá, a Tazio by nerad dostal popelníkem po hlavě. Krom toho, Anita zatím jen sedí, co z toho?
Zničehonic začíná hrát hudba. Hraběnka odehraje svůj příspěvek, a za potlesku, zdvořile vlažného, odchází z pódia. Tak to bychom měli z krku, říká si Tazio, a ani ho nenapadne hraběnku fotit. Škoda filmu, tohle jistě nebylo to, co probouzí jeho novinářský pud. Něco se semele. Určitě. A hele, Anita se zvedá a začíná tančit. Ovšem jak tančit. Je bosá. Traduje se o ní, že jakmile si zuje na párty boty a začne bosá tančit, určitě se strhne mela. Tancuje věru výtečně. Za hraběnčina žárlivého pohledu, šlechticky odměřeného, se osazenstvo začíná Anitiným tancem rozehřívat. Tohle se tu může? Ozývá se vzrušený šepot. Tak to už se tu asi může všechno. Taziův objektiv okamžitě zachycuje blonďatou divu a vznikají první snímky. Žádný skandál, ale aspoň něco. Tohle mu vezme každá redakce.
Unavená, a živočišně uvolněná Anita, si jde sednout. Nemá nouzi o společnost. Obouvá se. V tu chvíli se může vdát a získat hraběcí titul v několika minutách, stačí si vybrat jednoho z nadšených obdivovatelů, co u Anitina stolu stojí skoro frontu. Takže konec? Tazio má pořád tušení.
A pak se to seběhne. Spolu s Anitou proklouzla do sálu jedna turecká břišní tanečnice, Aiche Nana. Ani její jméno nebudou psát dějiny do učebnic. Vlastně budou, ale nikdo si jej nedokáže zapamatovat. Zato její následující vystoupení už dějiny nikdy nezapomenou. Odstartuje totiž jednu celou epochu, nejen Říma, nýbrž celého tehdejšího kulturního světa. Aiche přichází ke kapele, a sklání se nad bubeníkem. Ten dává ostatním hráčům znamení – nyní bude chvíli hrát jen on sám. Spoluhráči, docela s chutí, opouští pódium, a jdou si sednout k baru. Nocí zní pouze rytmus. Jako bušení srdce. Nebo vzdálený dusot kopyt. To přijíždí sám duch času do Říma. A usadí se tu na celou jednu dekádu. Teď přichází jeho chvíle.
Za rytmu, do záře reflektorů, vtančí Turkyně. Vlní se v bocích. A hraběnce je jasné, že teď už po jejím kytarovém recitálu neštěkne ani římský pes. Přítomná šlechta je u vytržení, hypnotizovaná. Anita sleduje tanečnici spíš znalecky, jako bordelová madam, která si zkušeně hodnotí účinek její pracovnice na návštěvníky podniku. A pak to přijde. Nedokonalou italštinou, zato s dokonale hříšným smíchem, na Turkyni vykřikne, ať pokračuje, a klidně udělá i striptýz, Anita to prý po ní klidně zopakuje. To už přeskočí jiskra. Pohledy přítomných pánů zaplanou. Jako oči vlků, co zavětří kořist. Pro tanečnici už není cesty zpátky. Tazio neváhá ani vteřinu. Všechny jeho následující pohyby jsou naprosto pudové a jeho fotoaparát začíná pálit, jeden snímek za druhým. Tanečnice se rozpaluje do běla, a hráči u baru přestávají popíjet, jen zírají. V papežském městě, kousek od Vatikánu, se před jejich očima odvíjí první římský nefalšovaný striptýz. A vybraní džentlmeni dokonce ochotně hází na podlahu svá přepychová saka, aby měla tanečnice po čem šlapat, zatímco odhazuje, kousek za kouskem, vše.
Tohle se přeci v Římě nesmí? Na pódium vtrhne muž, nevkusně oblečený, jako by sem nepatřil. Inu, typický policista v civilu. Pohled na něj všechny v tu ránu vytrhuje ze snění. Strhává se panika v sále, do lokálu vchází, vlastně vbíhají další policisté, tentokrát už v uniformě. Ti přiběhli na základě telefonátu majitele restaurantu, který zděšeně udal sám sebe dřív, než by to udělal někdo jiný. Tazio neztrácí hlavu. Chytá za rukáv přítomného kamaráda, starého vojáka ve výslužbě, a rychle mu, s šibalským mrknutím, strká do kapsy jeho vysloužilé uniformy ruličku filmu a něco mu přitom spěšně šeptá do ucha. Právě včas. Jen dvě minuty poté, co už je voják na ulici a jde si sednout do nedalekého baru, aby počkal na Tazia, přítomný komisař velí rázně: „Žádný fotograf neopustí lokál. Tazio, já tě vidím. Ty odevzdáš svůj foťák jako první. Okamžitě mu vemte film, co v něm má. Táááák, to bychom měli.“ Spokojeně si mne ruce. Policejní ředitel jej za jeho pohotový zásah jistě pochválí. Chudinka, kdyby jen tušil, co ho hned ráno čeká. Pozvání k panu řediteli, to jistě. Ale z pochvaly nebude nic, pane komisaři.
Pochvalu dostane toho večera, vlastně až po půlnoci, šibal Tazio. Když donese vyvolané fotografie do redakce jednoho římského deníku. „Jsi pašák, Tazio. A bastard.“ Oba tituly mu vyhovují. Zejména, když je provází tlustý svazek italských bankovek. „A co hraběnka, šéfe? Nebude z toho malér?“, úslužně zapiští jeden z redaktorů. Upřený pohled šéfredaktora jej okamžitě ujistí, že řekl pěknou hloupost. „Platí vás hraběnka a nebo náš list, kolego?“ Tak to by bylo vyřízené. Hned nad ránem se rozléhá vlakovým nádražím křik prodavače novin. „Novéééé vydááánííí. Hříšný tanéééééc v Trasteveeeeréééé.“
Papež, jako správný svatý muž, si toho rána vezme rozvážně, pomalu, do rukou noviny z hromádky, co mu připravili k rannímu čtení, hned po modlitbě. Ehm, co to? No, to nééé. Já snad. Protírá si oči. A ještě jednou. Okolí rozpačitě mlčí a upírá pohled do země, jako by se do ní přítomní duchovní nejraději okamžitě zavrtali, aby zmizeli otci z očí. Pane bože na nebesích. Panenko skákavá. Tohle? T O H L E ? Je ovšem dvacáté století. Už se nedá jen tak zapálit hranice. Aspoň taková popravička, pro výstrahu, na Svatopetrském náměstí, před zraky bojácné chudiny. Ne, s tímhle nezmůže nic. Přivolaný policejní ředitel zasalutuje a hned se dušuje, že policie udělala vše, co bylo v jejích silách.
Restaurant je s okamžitou platností uzavřen. Ale to je pozdě. Anitin tanec, a zejména následné vystoupení turecké provenience, vypustily z láhve džina, kterého už nevrátí zpět ani urostlá papežská garda. A vy teď víte o Anitě vše podstatné. Je jedno, kdy a kde se narodila. Její seznam filmů také nehraje roli. Snad jen ten jediný, jmenoval se La Dolce Vita. A obsadil jí do něj nejslavnější režisér všech dob, Federico Felliny. Učinil tak se slovy: „Toto jest žena, co ke mně vystoupila za snu.“ A mimo mikrofon, méně pateticky, zato pěkně od srdce, o jiných částech těla nemluvě, prý nad její fotografií v pánském magazínu prohlásí: „Jémináčku, lidi, nedopusťte, abych se s ní někdy setkal osobně.“ Anita se nedá zahanbit, a na prvním setkání s mistrem, ke kterému samosebou brzy dojde, mu údajně řekne přímo do očí: „Já s vámi ale nepůjdu do postele, maestro!“
Napsat komentář