V naší redakci to vře. Jsou totiž v plném proudu přípravy na naší chystanou výpravu do Říma. Redaktor s fotografkou se vydávají vstříc římskému dobrodružství. Pokusit se zachytit místa a momenty, spjaté s érou La Dolce Vita. Nedbajíce na drobná omezení, zejména notoricky nedostatečný orientační smysl obou, stejně jako chorobný strach redaktorův z cestování. Fotografka má vpravdě italskou impulzivnost a zbrklost, redaktor zase roztržitost a riskantní sklony ke snění. Najdou hotel? Neztratí svá zavazadla? Vrátí se vůbec? Odletí správným letadlem? Aby tak nakonec nepřivezli reportáž z Londýna. Tohle všechno je našemu šéfredaktorovi ukradené. Chce především příběhy a fotografie, stopující tu zatraceně uličnicky hravou a nezbednou italskou epochu. Tohle mi přivezte a nebo se raději vůbec nevracejte! Přesně tohle na ně hartusil na redakční poradě, mrzout jeden.
Itinerář výpravy je připravený a pěkně nabitý. Není třeba zdůrazňovat, že kromě éry La Dolce Vita, v něm samosebou figuruje Sophia Loren, a také věhlasný skladatel filmové hudby Ennio Morricone, stejně jako celé gigantické filmové studio Cinecitta. Původní myšlenka vše zachytit v jediném příspěvku velice záhy naprosto selhala. Vždyť se sem nevejde ani jeden ze zmíněných bodů. Vlastně se sem vměstná pouze jeden jediný automobil. Ovšem jaký. Značka Lancia byla symbolem éry La Dolce Vita. A my tu o něm pro vás máme deset minut, co dokonale shrnují ducha oné doby. Představte si sál plný vznešených, bohatých, vysoce postavených, lidí. A očekává se od vás patřičné oblečení. Ale vy přijdete přesto oblečení jinak. Bude to nenucené, výstřední, ale přitom neodolatelně elegantní. Našla by se na vašem oblečení, a koneckonců i chování a vyjadřování, celá řada prohřešků proti zvyklostem. Porušení pravidel. A přece by zavalitý strážce vchodu luxusní vily, kde se akce koná, ani vteřinu nezaváhal, aby vás vpustil. Byla by to právě ta síla, ba přímo kouzlo, vaší elegance a bezprostřednosti, co by se stala vaší vstupenkou. Nedávno jsme vám popisovali, jak podobným způsobem vnikla Anita Ekberg na večírek jedné hraběnky.
Už první záběry videa, představujícího vůz Lancia Flaminia, vás nenechají na pochybách. Ano, takhle vypadaly vozy éry La Dolce Vita. Neotřelý a přitom vlastně decentní odstín barvy karoserie. A jako kontrast zářivý interiér. Dokonalá přístrojová deska, snoubící eleganci, mistrovské řemeslné provedení, spolu s technickou vyspělostí. Proč kůže? K čemu ta dychtivost vychytat každičký detail, až dravost po vytříbenosti stylu? Je to všechno navíc. A přitom tak důležité, vlastně nezbytné. Tahle auta, stejně jako celá éra La Dolce Vita, jsou tady, abychom z nich navždycky čerpali inspiraci a chuť být sami sebou, a přitom nepřestali hledat všemožné cesty ke kráse, eleganci, přirozenosti a lidskosti. A totéž umožnili dalším lidem kolem nás, dalším generacím lidí.
Je dobré mít nějaká pravidla. Je správné, a navíc praktické, udržovat určitý řád. Jenže zároveň je živočišně nezbytné umět, čas od času, ve správný okamžik, všechny zákazy hodit za hlavu a nadechnout se života. Toho bezprostředního, autentického. Éra La Dolce Vita trvala přibližně jednu dekádu. Bylo to deset let nevázanosti, ale nikoliv nedbalosti. Naopak, z každého detailu, pózy a manýry, na vás dýchala a křičela do ucha dokonalá krása, v jejích nejpřirozenějších formách a podobách. Proto jsou Anita Ekberg s Marcellem Mastroiannim na fotografii tak působiví. Je to záběr z Felliniho filmu La Dolce Vita, který dal tomu celému období jméno. Uvidíte v něm krásné lidi, místa a také dechberoucí automobily, co se tou krásnou scenérií prohánějí. Ta doba trvala jen krátce. Kdo ví, možná ani moc dlouho vydržet nemohla. Časem by se zhroutila, nevydržela tlak okolností. Stejně jako se, krok za krokem, hroutí svět filmového hrdiny Marcella. Éra sice musela skončit, ale neměla by nikdy zmizet v zapomnění. Naopak, vychutnávejme si jí znovu a znovu. A nepřestávejme se jí inspirovat.
