Jsem redaktor v Římě. Takže vám samozřejmě budu psát o fontáně Di Trevi, bulváru Via Veneto, Enniovi Morriconem, vršku Kapitol, a dalších římských tématech. Šéfredaktor teď hrozivě pokynul ukazovákem – no, samosebou, dojde řeč i na Sophii Loren. Ale tohle všechno musí počkat. Teď vám totiž napíšu o jedné noci v Harryho baru. A věřte mi, tenhle zážitek je jako vystřižený z éry La Dolce Vita, o které vlastně celá naše římská výprava byla. A řekne vám toho o ní víc, než rozzářený hotel Excelsior na třídě Via Veneto. Bylo to osobní, bylo to hloupé, ale bylo to tak sladké. Ať klidně přijdu o svoje místo v redakci, tohle vám prostě musím napsat a popsat nejdřív. Ehm, tak tedy, začínáme…
Nevím, jestli to víte. Ale když se vyšplháte až na samý vrcholek bulváru Via Veneto, epicentra filmu padesátých let 20. století, najdete tam Harryho bar. Zatímco v hotelu Excelsior byste v padesátých letech našli ubytované ty nejslavnější filmové producenty a herce tehdejší doby. A v nedaleké kavárně Cafe De Paris byli svědky uzavírání velkolepých filmových kontraktů. V Harryho baru se tehdejší hvězdy nakonec vždycky potkaly ve chvíli, kdy už bylo po náročném natáčení nebo produkci, a zašly večer všechno hodit za hlavu. Aby se zase druhý den vrátily zpátky na plac, do filmových studií CINECITTA.
Tak my jdeme kolem toho baru, když mě fotografka najednou zatahá za rukáv. Zahlídnula totiž u vchodu vystavenou fotografii Sophie Loren. Jasně šéfe, myslíme na vás, dnem, a jak vidíte, i nocí. Řekli jsme si, že tam zapadneme na večeři. Uvítal nás u vchodu zvláštní muž se vzezřením Josefa Laufera. Vážně, takový ten vrásčitý kukuč světáka, který mohl v baru docela dobře pracovat už před šedesáti lety. „Drink?“, povídá, „A něco k jídlu.“, odvětil jsem. Pokynul s úsměvem k volnému stolku v rohu. Asi jsme jej trošku pobavili. Narozdíl od obleků a drahých rób ostatních návštěvníků jsme totiž měli na sobě jen džíny a bundy. Pokud jde o luxusní hodinky, bylo dobře, že se nikdy nedozvěděl a nedozví o mých retro digitálkách CASIO s kalkulačkou, co jsem si nechal v Praze. Jenže, přesně takhle se přeci oblíkali lidi od filmu za éry La Dolce Vita. Jistě, producenti a herci mohli mít obleky, ale kameramani, celá ta parta existencí, co filmy ve skutečnosti opravdu dávali dohromady, ti všichni chodili tehdy do baru právě takhle. Jsem oslněný starými fotografiemi, co mají vyvěšené. Tady se setkávaly největší hvězdy celého období La Dolce Vita. A vlastně ještě léta potom. Proto tu, vedle proslulého producenta Carla Pontiho, kterého líbá na tvář Sophia Loren, a Anity Ekbergové s Marcellem Mastroiannim, mají také fotku zestárlého Belmonda. Tímhle lokálem prošli všichni, co kdy ve filmu něco znamenali. Bere mě to u srdce, až z rozrušení nechtěně shazuji příborový nůž na zem, a ten hravě zapadne kamsi. Omluvně o tom řeknu číšníkovi, jestli by mi nepřinesl jiný. (proneseno nesmělým hláskem) „Sím, spadnul mi nůž, jaksi.“ Odvětí s unavenou dikcí táty, co vzal do společnosti nevychovanou ratolest: „Všimnul jsem si.“
Stejně mi nikdo nevymluví, že ten číšník se tady objevil jako duch starých časů, říkám si. A otevírám jídelní lístek. Než se ovšem stačím začíst do nabídky, uslyším zpěv. Konečně, nevybrali špatné CD. Vkusná směs hitů. Ulevilo se mi. Zrovna v poledne nás jedna tratorie rozebrala, když nám k obědu pustili ohlušující techno. Listuju dál lístkem. A teď si představte můj úžas, když najednou zevnitř, na naší zahrádku, vplula sexy žena, ba přímo diva, v přiléhavých zářivých modrých šatech, a s mikrofonem v ruce. U všech ďasů, učiněné zjevení. Ten zpěv byl tedy naživo! Nebyla to nahrávka. Karaoke může být slušný kýč, ale tady ta zpěvačka dávala do toho přednesu všechno. Vlastně leckdy zastínila i původní originály. A že jich tu noc zaznělo požehnaně.
Nebudu to prodlužovat. Živou muziku miluju, a zpěv zejména, když se to umí ovšem. Mimochodem, pouliční muzikanti, stejně jako ti baroví, to v Římě dovedou zatraceně dobře rozbalit. Ale o tom zas někdy jindy. Abych teď udržel nit. Ta holka byla ztělesněním La Dolce Vita. Prostě mi to musíte věřit. Tu noc, tím jsem si byl jistý, k nám s fotografkou sestoupila celá epocha, a dala nám loknout z dlaní několik vydatných doušků inspirace. Kdyby to byl jenom šarmantní kus. Roštěnka. Pipulinka. Jen další zpěvačka z baru. Jenže, tohle nebyl ten případ. Stejně jako onen čísník zkrátka nebyl obyčejný číšník. Dali jsme si večeři. Jedna pecka střídala druhou. Dostalo mě to. Objednal jsem si to nejsladší pití, co tam měli. Koktejl se jmenoval Golden Cadillac. A náš číšník zvednul obočí: „Je to ovšem opravdu krémové, pane.“ To si piš, chlape, a proto na to mám chuť. Upíjet něco, co je sladké a příjemně se to lepí na patro, a táhne, jako ty šlágry, co zatím pořád zněly nocí. Fotografka jen kroutila hlavou, vždyť alkohol běžně nepiju.
A to ještě netušila, co mě napadne vzápětí. Pokynul jsem na číšníka. A v duchu jsem, trošku bázlivě, přepočítal diety, co jsme dostali v redakci na římskou cestu. Za tohle mě šéf roztrhne jako žábu. Je to nejen mrzout, ale taky škrob a krkoun. Číšník se přišoural k našemu stolu. Po Zlatém Cadillacu už byl asi připravený na ledacos. „Mám takovou divnou prosbu.“, naklonil mírně hlavu, „Ehm, mohl bych té zpěvačce objednat drink?“. Ale ovšem. Asi si vzpomněl na staré časy, kdy Anitě Ekbergové nosil podobné vzkazy ke stolu, noc co noc. Drinky jí tehdy objednával kde kdo, od šlechticů, přes režiséry a herce, až po truhláře, co stavěli kulisy. Proč ne tenhle seladon, kdo ví odkud? Krátce na to se objevila zpěvačka u našeho stolu. Zpívala, pro mě, jenom pro mě. Fotografka se uculovala. No tak, starý vypelichaný pisálku, jen si to užij. Ovšem zároveň to celé působilo tak nenuceně, přirozeně. A mělo to přitom v sobě tolik barev, vůní a chutí. Přesně jako ten přeslazený zlatý koktejl, ze kterého jsem usrkával. Zase jednou byla noc mladá. Bude mi brzy padesát, říkal jsem si, ale tohle může člověk asi prožívat napořád. Vždycky to bude chutnat stejně dobře.
A to mělo být všechno. Asi bych až semka dopsal ochvalnou ódu na Harryho bar, a tím by to zhasnulo. Navrch pár slov o burgeru, který tam dělají velkolepě. A potom nějaká ta důtka za zpronevěru římských diet, ovšem s polehčující okolností nezbytné inspirace pro reportáž. Ta nakonec řádně otištěna v našem bulvárním plátku, a následně přiložena k vyšetřovacímu spisu šéfredaktora – toho času policejního redakčního inspektora. Posléze vše odloženo ad akta.
Jenže poslední odstavec přichází až teď. Já totiž, vážení, nakonec všechno pěkně podělal. Kolosálně zvoral. Epicky završil ty dvě hodiny sladkých zážitků, na pokraji stratosféry, dokonalým držkopádem. A o těch přeci bulvár je. Proto nás, vážení čtenáři, čtete. Tak čtěte dál. Pokud srovnáte ceny Harryho baru na Via Veneto s bistry, kterých je po Římě spousta, najdete tam, slovy Sama Hawkinse, „drobný rozdíl“. V pořádku, počítal jsem s tím. K čertu s účetnictvím, tohle je přeci novinářská cesta, podniknutá právě v duchu La Dolce Vita. Takže nebudu šetřit, když jsem právě dorazil na vrchol. Fotografka přihodila cosi navrch ze své obálky, je to přeci jen znalkyně žen a dobré muziky. Snad to brala jako kolegiální příspěvek na vrtochy stárnoucího redaktorského barda a seladona. Co se ale nestalo. Jak tak pečlivě dopočítávám ty bankovky, ať nezpůsobíme skandál, najednou cosi odtrhne můj pohled od účtenky. Cosi hodně, italsky, silného. K mému překvapení totiž mezitím, aniž jsem to tušil, znovu zpěvačka vyšla ven, k našemu stolu, aby zazpívala píseň, co byla jedním z hitů epochy La Dolce Vita – Volare. No vážně, umíte si představit symboličtější završení tohoto modře blýskavého zjevení? Asi se chtěla rozloučit a dát mi tu píseň na dobrou noc. Ať mám o čem snít. A teď mě tu probodávala italským pohledem poté, co jsem jí nevěnoval vůbec žádnou pozornost, jelikož jsem se probíral tím zatraceným svazkem bankovek na tácku. Deset, dvacet, třicet, a tak dál, papírek po papírku, jó, to sedí. Obávám se, že jsem u toho počítání občas dokonce vyplazoval jazyk. Dokonalý blb. A tak jsem se jí podíval do očí až ve chvíli, kdy už se, notně zmateně, popuzeně a s italským vzdorem, otáčela k dalšími stolu. A ke mně zády. Říká se tomu „hodit zadkem“. Vážení, trvalo to dvě vteřiny, co se naše pohledy takhle střetly a zůstaly protnuté. Ne, nebyl to od ní pohled zamilované Julie Roberts, ani soucitné vítězky soutěže krásy. Tohle byla ztělesněná italská žena, co se vrátila z práce unavená dřív domů, a kouká právě na manžela, přistiženého v posteli a v náručí úplně cizího koťátka. Jen na facku nedošlo. Asi jí zapomněli dopsat do scénáře. Naštěstí. Přitom to měla být píseň na rozloučenou. Takový ten romantický námět. Redaktorský kmet a barová zpěvačka. Romeo a Julie, co se potkají jen jednou v životě. Naposledy. Už nikdy jsme se neměli znovu setkat. Romatická tečka a dost. Dopadlo to úplně jinak. Kdyby nezpívala, asi by pronesla ponuré: Basta!
Co bych vám víc vyprávěl. Vyklopýtal jsem ze zahrádky zpátky ven na bulvár. Ještě jsem ledva stačil pozdravit našeho číšníka. Kouzelného dědu, co mi chtěl tu noc splnit přání. A já ono růžové a navoněné psaníčko vzal a pečlivě, s citem, pozvolna spláchnul do záchoda. Zdálo se mi to, a nebo mi opravdu popřál „Dobrou noc, signore“, s jistou soustrastí? S otcovským pochopením. No co, neumí v tom ještě chodit – jen to zkusil, redaktůrek z, z…, no, jak to bylo, aha, Praha. Vraceli jsme se mlčky do hotelu. Přes rozzářené Náměstí Republiky. Mají tam takovou tuze pěknou fontánu, plnou nymf. Jenže pro mě tu noc už nemohlo rozzářit ani celé Las Vegas. Místo spaní jsem se pak hodně dlouho jen převaloval v posteli. A najednou jsem si vzpomněl na film La Dolce Vita. U sta hromů, nemyslel to nakonec režisér Fellini právě takhle? Marcello, hlavní hrdina, přeci taky nakonec, po všemožných radovánkách a extázi, vždycky o všechno přichází, těsně před cílem. Natahuje ruku, už už se dotýká, a ono to udělá: žbluňk. Aby pak nad ránem, kousek za Římem, mžourajíce do vycházejícího slunce, jen nechápavě mávnul rukou a šouravě se připojil ke zbytku party, co má za sebou prohýřenou noc. Co když třeba právě tohle bylo v duchu La Dolce Vita? Ale stejně, řeknu vám to upřímně, hodně to bolelo. Jo, vlastně to pořád bolí. Jak tak pěkně zčerstva dopisuju tuhle reportáž nad ránem. A nad jiným ránem následně ladím její řádky v redakci. No nic, jdu to poslat a vložím do psacího stroje nový prázdný list papíru. To, abych vám mohl vyprávět o dalších římských zážitcích. Jasně šéfe, a taky vám napíšu o Sophii Loren.
Fotografická poznámka k římské výpravě. Fotografka byla sice na místě, ale natolik propadla kouzlu Říma, který miluje, že toho vlastně mnoho nenafotila. Bez fotek by nás ovšem následná zloba šéfredaktora po návratu smetla jako kamion mouchu na předním skle. Takže bylo třeba jednat. A já, redaktor PCKONTAKTu, jednat umím. Vytasil jsem svůj příruční a veskrze amatérský fotoaparát Kodak a začal kropit ulice Věčného města. Zaběry a snímky všeho, co se hnulo i toho, co stálo. Ra, ta, ta, ta. Znáte přeci ty záběry superhrdinů z komisků. Tak se ale potom nedivte proměnlivé kvalitě mých fotek. Ano, zpěvačku v baru jsem nakonec pořádně nevyfotil. Už jste někdy fotili zblízka ženu, co k vám přišla ze sna? Najednou ten můj superhrdinský kvér neudělal ra, ta, ta, ta. „Kruci, nějak se to zaseklo“, řekl jsem si. A padouch, na komiksovém obrázku, se mi ve vzdalující se helikoptéře hlasitě zachechtal. Záběrů z Říma bude ovšem hodně. Zatímco fotografka zasněně procházela Římem, já se vrhal do prachu chodníků, v různých úhlech zabíral domy, paláce, lidi, i sedačky v metru. Ra, ta, ta, ta. Když si nás po návratu šéf zavolal, a probral se hromadou snímků, zvednul oči a povídá: „To fotil nějaký turista?“. „No, šéfe, my to pojali tak nějak turisticky. Pro ty přeci píšeme, ne?“, dodávám omluvně. Fotografka zatím, žmoulajíce provinile svou paparazziovskou čepici v rukách, koukala zarytě do země. A šéfredaktor, s tradičním pohledem unaveného buldoka, upřel na chvíli pohled na jednu ze Sofinčných fotografií na svém odřeném stole. A poslal nás pryč. Díky, Sofinko, za záchranu.
