Tak dobře, nebudeme vám zapírat to, co ostatně tvrdí každý oficiální průvodce. Ve čtvrti Trastevere najdete původní Římany, vede k ní most, kousek od něhož jsou zbytky jiného nejstaršího mostu v Římě a taky tu najdete nejstarší římský kostel Santa Maria. V této čtvrti je zkrátka původní město, tradice, stopy toho nejpůvodnějšího z původního. Mají tu dokonce i Muzeum římského života a zvyků (Museo di Roma), jen o ulici dál od toho nejstaršího kostela, symbolické umístění.
A teď vzhůru za Anitou Ekberg, počátkem éry La Dolce Vita a restaurantem Rugantino. Hned zkraje na nás čekala jedna léčka. Copak restaurant Rugantino stále existuje? Redaktor poskakoval po ulici jako malé děcko. Jistě, takový restaurant v Trastevere nyní mají a můžete jej snadno najít na Google mapě. Nicméně ten nemá nic společného s tím původním Rugantinem, jemuž jsme byli na stopě. Než jsme to zjistili, vzniklo pár fotografií, přesně dokumentujících nepřesné místo. Tohle je jedna z nich…
Všimněte si skleniček, příborů a lahve vína na zahrádce. Bylo zavřeno a číšníci nikde. Kdekoliv jinde by pravděpodobně postupně vše mizelo v kapsách potulných lapků. Ale v Trastevere je všechno jinak. Pamatujeme si, jak jsme jednou nakupovali v jednom z řady obchůdků v této čtvrti. A jak tak stojíme v krátké frontě u pokladny, najednou se majitel s omluvou obrátil na nejbližšího zákazníka, řka: „Můžete mi to tu pohlídat, prosím vás, já si jen odskočím pro drobné?“ Na nic nečekal a nechal nás, všechny zjevně turisty, v jeho osamělém krámku. Do dneška nám přijde, že stát se tohle někde na Starém městě v Praze, nenašel by po návratu majitel možná ani tu pokladnu. A pokud dorazíte do Trastevere během dopoledne ve všední den, což vám doporučujeme, budete si připadat jako na návštěvě u někoho v bytě. Rozespalí obyvatelé, kteří se mimochodem opravdu považují za jediné autentické Římany, budou věšet prádlo, nosit z dodávky zásoby na večer, prostě docela obyčejně žít. Bez ohledu na nejstarší kostel nebo most, nebo na vás. Oni nemají bydlení na výstavě antikvit. Oni tu doopravdy bydlí.
Spokojeně jsme si odškrtnuli první cíl našeho dopoledního pátrání. A vydali se hledat rodiště Ennia Morriconeho. O nějaké tři ulice dál ovšem redaktor svým výkřikem fotografku dost vyděsil. Většinou se na vystrašené výkřiky specializuje fotografka, a můžete věřit, že má vynikající přednes. Ovšem tentokrát se tohoto divadelního partu zhostil redaktor. Ten ostatně beztak většinou fotil, čili hodně věcí bylo naopak. Víte, ono v Římě je často leccos naopak. Tak tedy, redaktor po cestě za Morriconym zahlédnul na zdi jakousi plaketu a chtěl říct něco jako: „Tak u Rugantina nemají nic a tady opěvují nějaké místo plaketou. To bude asi nějaká kostelní epizoda, zjevení Panny Marie nebo co…“ A pak přišel onen výkřik. Protože jen co redaktor na plaketu zaostřil, ukázalo se, že se jedná právě o památné místo, kde propukla éra La Dolce Vita. Představte si, někdo tam umístil tu pamětní desku teprve v roce 2010! Kolik kolem ní asi bylo křiku? Obecně totiž se současný Řím k této éře chová dost macešsky. Koupíte ve městě řadu plakátů a pohlednic s tématikou filmu La Dolce Vita, ale magistrát, snad s ohledem na papežské, se do nějakého vzpomínání moc nehrne. Plaketa ovšem v Trastevere je a my jí pro vás vyfotili. Hned mezi pobočkou banky a hazardní hernou. Jak příznačné. Půjdete od falešného Rugantino restaurantu k hlavní třídě Via Trastevere, přejdete jí na malé náměstíčko, a tam to je…
Nedávno jsme vám popisovali, co všechno se oné památné noci 5. listopadu 1958 na tomto místě odehrálo. Hned ráno poté byl restaurant zrušený. A skutečně, zbyla z něj pouze tato cedule na zdi. Děkujeme pane Morricone, právě na cestě k vám, jsme na ní náhodou narazili.
A je to skutečně na cestě k rodišti světoznámého skladatele. Ne moc daleko odtud, vlastně pár ulic, dojdete ke kostelu San Francesco a Ripa. František z Assisi neměl určitě tušení, že na místě jeho návštěvy vznikne kostel, a už vůbec ne, že se tam jednoho dne bude s výskáním prohánět malý klučina, co jednoho dne vyroste v proslulého muzikanta a skladatele, mimo jiné filmové muziky k nějakým pěti stům filmů. Přesnou adresu jsme neměli, tak berte vyfocený dům, vedle kostela, řekněme jako „Přibližné místo maestrova dětství“. Pro jistotu jsme na něj žádnou plaketu nepřidělávali…
Po dvou vydařených pátráních se vydali redakční poslové zpět k současnému restaurantu Rugantino. Dělají tam totiž delikatesní La Carbonara těstoviny. Ale než tam dorazíme, mineme ještě jeden moc pěkný kostel. A do něj jsme zapadnuli. Víte, na Římě je zvláštních hodně věcí. A jednou z nich je množství kostelů. Velkých, krásných a naprosto bez davů turistů. Vážně, může se klidně stát, že v něm budete téměř nebo dokonce úplně sami. Bude tam klid, pár svíček, a nádherná klenba. V závislosti na vašem nazírání světa tam můžete potkat i pána Boha. Tentokrát nefotil ani redaktor. Ten okamžik jako by se vyfocení tak nějak bránil. Jen se posadil do kostelní lavice, hned vedle tradičně nefotící fotografky, a oddal se snění. Schválně, udělejte to taky tak. Namísto chrámu Svatého Petra na Vatikánském náměstí, zkuste nějaký kostel v jedné z mnoha římských ulic.
Táááák, a teď už se jde na ty špagety La Carbonara. Říkali jsme vám, že v Římě je všechno jinak? Tak tedy nedostanete špagety, ale těstoviny jiného typu. Tedy pokud si je dáte ve zmíněném restaurantu Rugantino II. A jestli si je dáte, neprohloupíte. Vypadají báječně, voní báječně a chutnají báječně. Jediným problémem je tamní číšnice. Redaktor jí přezval na „učitelku přírodopisu“. Fakticky tak vypadala. Přísná, nesmlouvavá a rázná. Jestli do té chvíle redaktor marně vyhlížel po restauraci nějaký odkaz na éru La Dolce Vita, pohled učitelky jej ujistil, že na jakoukoliv známku radosti či skotačení bude třeba počkat až na konec vyučování. Zato její kolega číšník byl vlídnost a nezbednost sama. To bylo ale redaktorovi málo platné. Situace byla o to rozpačitější, že se od nás zjevně čekalo objednání tradičního římského oběda, o několika chodech. Zkrátíme to. Na zkoušce jsme pohořeli a nakonec učitelka propadla ještě většímu splínu, když jsme odmítnuli její nabídku chleba. Pečivem se totiž Italové tradičně dorážejí. Jak to, že nemají každý aspoň sto kilo, na to ještě stále nenašla věda odpověď. Ale těstoviny byly výtečné. Dokonce natolik, že dvě ženy, sednuvší si hned k vedlejšímu stolku, z našich talířů nemohly spustit oči. A neustále opakovali něco jako. „Si, Carbonara.“ Tak dlouho, až si je samy objednaly. K nevíře, jaké charisma může mít talíř plný těstovin. A abyste u zkoušky nepropadli jako my, ze staré známosti, přikládáme video, kde se popisuje správné objednávání v italské restauraci.
A navrch přihazujeme jeden výklad na téma, jak se vaří La Carbonara správně. To je totiž další rys, příznačný nejen pro Řím, ale pro celou Itálii. Jak dojde na „správný“ recept na ten který pokrm, jsou Italové schopní se hádat až do úplného vyčerpání. Apropos, jídlo na úvodní fotografii k tomuto video receptáři vypadá k nerozeznání od pokrmu, co nám naservírovala učitelka přírodopisu. Ale v samotném vysílání jsou použité špagety. U sta italských ďasů, jak se v tom vyznat?
Dopravní poznámka na závěr. Oficiální průvodce vám popíše Trastevere jako „poklidnou čtvrť“. To ovšem neplatí pro její hlavní třídu Via Trastevere. Proud dopravních prostředků není sice zdaleka tak bujný jako na Piazza Venezia. Ovšem dravost, s jakou se na vás mohou vyřítit motocykly zpoza rohu, je stejně nepříčetná. Víme, o čem mluvíme. Závěrečná fotografie zachycuje tramvajový ostrůvek jen pár minut předtím, než jsme na něj chtěli s fotografkou na poslední chvíli přeběhnout za přijíždějící tramvají. Měli jste fotografku vidět, jak se obratně vyhnula najíždějícímu skútru. Stejně jako na nich za éry La Dolce Vita vyráželi v nestřeženém okamžiku novináři Paparazziové zpoza nároží na překvapenou oběť jejich objektivu, tak i dnes není radno si myslet, že se jim kdyžtak nějak snadno vyhnete. Že nám nevěříte? Pak pro vás patří nápis na protější zdi: „CHO CHO CHO“.
