Do pera se nám cpou další a další náměty. A některé jakoby ani nesnesly odkladu. O éře La Dolce Vita toho ještě budeme psát hodně. Ovšem nikdy bychom neřekli, jak moc nás osloví tehdejší italská auta. Už jsme vám vyprávěli o Lancii Flaminia. A teď před vás předstupujeme s další automobilovou ikonou padesátých a šedesátých let v Itálii. Než si ale řekneme víc, pojďme se na jednu z variací tohoto vozu rovnou kouknout…
Tak už víme, o čem je tu řeč. Někdo moudrý kdysi prohlásil, že v kabině auta se nejlépe vracejí vzpomínky, aby se vzápětí promítnuly na předním skle. Tento model měl mnoho tvarů, modifikací, a několik barev. Jedním z nejslavnějších kousků jezdil svého času veleslavný italský režisér Roberto Rosseliny. V té době procházel skandálním románkem s neméně slavnou herečkou Ingrid Bergmanovou. O celé té taškařici vzniknul tuze pěkný dokument. Takže jej semka hned přikládáme. A nebojte, jakkoliv se slavné filmové ateliéry Cinecitta krátkým filmem jenom mihnou, ještě vás tam v samostatném článku vezmeme na návštěvu. Je to místo, kde éra La Dolce Vita přespává dodnes. Kdepak přespává, tahle doba přece nikdy pořádně nespala. A my se jí naopak svými texty snažíme udržet pěkně vzhůru.
To jsou ty chvíle, kdy se všechny siločáry éry La Dolce Vita protínají. Kultovní auto s kultovními filmy. O tomhle všem je Řím. A asi už vám došlo, že naše redakce nemíní opěvovat Koloseum, Římské Fórum ani Svatopetrský chrám. My vám chceme ukázat Řím nezbedný a uličnický. Se spoustou vůní, chutí a barev. A především město života, nikoliv starověkých zřícenin. Krásná auta jsou totiž jako krásné ženy. Nepatří do vitríny někde v muzeu. Patří na vzduch, kde mohou být všem na očích. Rádi bychom, abyste to měli na paměti, jestli do Věčného města někdy sami vyrazíte. A věřte nám, čím dřív to uděláte, tím lépe pro vás. Nechť jsou na pozadí té scenérie majestátní stavby, ale my tam v popředí vidíme především Římany, lidi z masa a kostí. Ano, šéfe, po tom římském jevišti se prochází také Sophia Loren. A jezdí po něm rovněž pozoruhodná auta.
Řím a automobily toho mají hodně společného. Mimo jiné se zde odehrávala slavná automobilová soutěž „1000 mil“. Ta se ostatně pořádá do dneška. Namísto polykání rychlostních rekordů jde nyní o pohodovou událost, na které se sejdou krásné vozy, které jakoby přijely ze starých časů. Kromě Říma projedou vozy během tisícovky mil řadou italských míst a především krajinou, co bere dech. Posuďte sami…
Ale zpátky k Ferrari 250 GT. Mrzoutský Enzo, šéf automobilky, měl v hlavě zejména silné a výkonné motory. Nechal se prý jednou slyšet, že zákazníci mu platí za špičkový motor, zbytek auta je zdarma. Chtěl závodit a to znamenalo, že chtěl vyhrávat. A že vyhrával, o tom není sporu. Byly ovšem situace, kdy sice na rychlosti záleželo, ale nebylo to na závodní dráze. A tím se dostáváme k římské policii, respektive její speciální složce „Squadra Mobile“. Její členové se účastnili honiček se zločinci. Ne těmi filmovými, nýbrž skutečnými. A když se jich jednou italský prezident zeptal, po jednom zvlášť úspěšném zásahu, co by si přáli za odměnu, někoho napadlo zvolat: „A co takhle Ferrari?“ Světe div se, prezident vzal přání vážně a objednal u mrzouta dva služební vozy, včetně speciálního školení, přímo v sídle automobilky. A nejlepší na téhle historce je, že si auto můžete na vlastní oči prohlédnout v Římském muzeu policie. Na zmíněném školení dokonce tomu nejúspěšnějšímu policejnímu řidiči nabídnuli členství v závodním týmu Ferrari. Nicméně dotyčný policista, konkrétně Maresciallo Armando Spatafora, nabídku odmítnul. Chtěl honit padouchy, ne medaile. Ze dvou aut zůstalo pouze jedno. Co se divíte, byla to divoká partička, a tak hned první den skončilo jedno z aut na vrakovišti. Enzo osobně vrak zlikvidoval. Byl snad pověrčivý a nebo si chtěl vybít podnikatelský vztek. Chápejte, měl zálusk na dodávku pro policii po celé Itálii, a nějaký hejsek se vymázne hned v první akci. A to, prosím, dostal školení. No, nebudeme to prodlužovat, určitě chcete dotyčný vůz vidět. Pokud byste si vlezli pod něj, viděli byste na jeho spodku škrábance. Ty jsou tam od doby, co statečný policista Spatafora neváhal a při jedné honičce se za prchajícím zloduchem pustil dolů po Španělských schodech. Noc, drásající zvuk sirén a dva vozy, řítící se v těsném závěsu po římské dominantě. Jestli tohle není strhující záběr, tak už nás žádný dramatičtější vážně nenapadá…
Karosérie se vyráběly za těch časů převážně ručně. Tehdejší klempíři byli tedy sochaři své doby. Proto nejsou žádné dva vozy stejné. Každý z nich je originál. A to je přece, stejně jako u lidí, přednost a nikoliv slabina. A stejně jako u charakterních a originálních lidí, také auta přinášejí, všude kam přijedou, něco ze šarmu éry La Dolce Vita, která je přivedla na svět. Tak ještě jeden záběr, tentokrát italsko – francouzský…