Náš šéfredaktor je systematická povaha. Proto má PCKONTAKT úzkostlivě vedený redakční plán a promyšlený výhled do budoucna, co se týče témat a publikačního záběru. Ten dědek si proto může připadat jako Napoleon, Terminátor nebo přinejmenším generál vedoucí válku za ukázněnou novinářskou činnost. Samosebou je to šašek, nemající tušení, že realita nikdy nebere na jakékoliv plány ohledy. Jeho zbožňovaná Sofie Loren by mu k tomu řekla jistě své, a pěkne od italských plic. Tuhle službu mužům ostatně poskytují ženy od nepaměti. Vřelé díky.
Kupříkladu dnes. Máme v plánu článek o tak zvaných Zástupcích ve Windows. Zajímavá věcička, tihle zástupci. Řekneme si o nich víc, ale ne dneska. Redakční plán vzal totiž ďas. Během snídaně jsme narazili na videa, o kterých vám prostě musíme napsat hned teď. Mají jednu věc společnou. Člověčí vzdor a někdy dokonce odpor vůči překotnému pokroku. Nemusí to nutně znamenat zpátečnictví. Pokud se legendárního horolezce optáte, zda-li není snažší dostat se na vrchol osmitisícovky za pomoci vrtulníku, alespoň do té výšky, do které se to dá, bude vás právem považovat za šílence. Považte, vy mu nabízíte pokrokový dopravní prostředek a on to odmítá! Jenže, je to skutečně zpátečník? A nebo se prostě snaží zachovat smysl horolezectví? Pokud se nad touto metaforou zamyslíte, nebudete zjevně první. Dnešní výběr z YouTube hroznů ilustruje, že lidé začínají zvažovat namísto vrtulníkem znovu lézt na hory po svých. A to tady v redakci považujeme za dobrou, nikoliv zpátečnickou, úvahu.
Nejprve tu máme muzikantku, která se rozhodla opět vydávat na kazetách, čili magnetofonových páscích. To přináší řadu nevýhod, docela zjevných. Ovšem zároveň několik významných výhod, veskrze pocitových. Mít kazetu s muzikou je zkrátka něco docela jiného než mít přístup k té samé muzice, která je uložená někde na Internetu. Nechejte si to projít hlavou. Mít něco. A mít k něčemu jen přístup. Slovy Sama Hawkinse, jednoho z hrdinů slavného indiánského románu Karla Maye: „V tomhle já vidím malinkatý rozdíl.“ Proto mluvíme o lidském vzdoru. Jestli je něco nám lidem vlastní, je to touha po svobodě a nezávislosti. Pokud někdo někde usoudí, že hudba určitého interpreta již není vhodná, prostě vám k ní odebere přístup. Jestliže ovšem vlastníte kazetu s dotyčnou hudbou, jen tak snadno vám jí někdo nevezme. Pošetilost? Ani ne. Bohužel se množí případy, kdy poskytovatel internetového obsahu, z důvodů více či méně vysvětlených, leckdy docela potichu, jistou položku z nabízeného obsahu odstranil. Umíte si představit, že by k vám, řekněme jednou měsíčně, přišla na návštěvu dvojice úředníků, a prošli vám váš byt, aby z něj odstranili nevhodné knihy, CD, popřípadě další věci? Za rozumný poplatek, samozřejmě, čistě z touhy ušetřit vám práci, dělali by to pro vás. Brrr. Snad proto není špatné znovu začít uvažovat o tradičních způsobech publikace. Následující video je právě o tom. Lidé mají chuť věci vlastnit, aby si k nim mohli vytvořit osobní vazbu. Mít je rádi. Je obtížné mít rád gigantický hudební archiv někde na Internetu. Tím spíš, když se jeho obsah průběžně mění. Bez vašeho souhlasu či dokonce vědomí. Máte rádi lidstvo? Tuhle planetu? Či dokonce celý vesmír? Přijde nám přirozenější, pokud máte rádi váš byt, vaší kytaru, vaše auto. Nějak si to člověk umí lépe představit…
Řekněme si to na rovinu – k lidem patří jejich slabosti, chyby, omezení. Proto, my lidé, milujeme pocit svobody. Jsme totiž všichni, technicky vzato, naprostí závisláci. Na pohodlí, na pocitu bezpečí, na jídle, na pití, na spoustě věci, včetně slunce, vody nebo spánku. Čert aby to spral. A přece, čas od času, dostaneme chuť něco vyřešit. Jednou pro vždycky. Ještě si u toho dupneme. Bouchneme pěstí do stolu. Vážně, od teďka to bude jinak. Slovo na to. Kupříkladu, ochrana životního prostředí. Řekněte sami, kdo by nechtěl žít na čisté planetě? Jenže, co když se z ochrany přírody stane bezohledná a úřednická ideologie? Není to ostatně poprvé, co dobrý skutek otevře dveře do třinácté komnaty, plné kostlivců. Kosti chřestí a jeden se v tom rámusu těžko orientuje. Jde tu ještě o přírodu a nebo o pěkně baňatý ranec zlaťáků, které přepočítává moci chtivý úředníček, někde ve skrytu jeho luxusního bytu? Dá se to uchopit politicky. Založit politickou stranu. Vyjít do ulic. Spíchnout nějakou tu investigativní reportáž o zákulisí obchodu s emisními povolenkami. O zhoubných dotacích na elektromobily. Nám v redakci je ovšem bližší dát na stůl technický nápad, vychytávku. Vypadá to, že elektroauta jsou stále těžší a dražší. Vypadá to, že někdo někde udělal chybu. Namísto transparentů se spojilo několik tradičních automobilek, a daly na stůl novou generaci motorů. Vedle čistě elektrického pohonu, tak vzniká alternativa, kombinující více druhů pohonu. Méně emisí, nižší váha a rozměry, takže je možné dosáhnout nižšího aerodynamického profilu, a tím pádem nižší spotřeby. I následující video je tedy o člověčí revoltě. Ta se ale neprojevuje jako pokřik na demonstraci. Namísto toho přináší nový pohled na tradiční pohon. Namísto elektrické revoluce, pokrok v mezích spalovacích možností. Co když kompromisy nemusí být vždycky krysy…
Snad je to i o věčné touze něco udělat rychle. Hned teď. Musíme ovšem v sobě neustále hledat také trpělivost a docela obyčejnou úctu ke stávajícímu stavu věcí a jejich přirozené dynamice, kterou nelze urvat, uspěchat, nebo jakkoliv změnit. A především neztrácet víru ve smysl věcí. Dobrá zpráva je, že lidé to zjevně nevzdávají. Chtějí zůstat lidmi, jakkoliv jim moderní doba vlastně vymlouvá smysluplnost takového konání. Nová písnička? Vždyť je už veškerá muzika dávno poskládaná. Upéct chleba? Kupte si jej raději v supermarketu. A vůbec, co z toho máte, být lidmi? Vše na vás je nedokonalé. Z tlampačů umělé inteligence a výdobytků genetického inženýrství se ozývá závěrečná a osudová litanie za konec dvounožců, jakožto překonaného živočišného druhu. Dnešní videa ale ukazují a dokazují, že lidé zůstávají lidmi.
Ještě tu zbývá zmínka o autentičnosti. Extrém pokroku je totiž, snad docela nevyhnutelně, sledován extrémem anti-pokroku. Ten nabádá k návratu na stromy. Od elektřiny zpět k ohni. Už ani jeden umělohmotný odklon od přirozenosti. Jenže, to by přeci zase nebyl člověk. Sklon k protimluvům a pošetilostem. Ten je přeci lidem vlastní. Ten jediný je na lidech autentický. Jak říkával sexuolog Radim Uzel: „Nebraňme se tomu.“ Ani tenhle článek tedy nikomu cestu neukáže. Chtěli jsme pouze rozsvítit baterku a ukázat vám, jak se to kolem nás a v nás všechno mele. Zbytek je na vás. Stejně jako na nás. Streamujeme přes Internet muziku, je fajn mít na dosah ruky cokoliv od kapely Beatles. Ale je taky prima pocit, tu a tam, zastrčit do kazeťáku pásek s albem Beatles. A vychutnat si první tři písničky. A zavzpomínat, jak jste ten kousek koupili někde na blešáku. Má smysl hrát na kytaru. Má cenu projet se autem ze šedesátých let. A nebojte se, planetu tím rozhodně neohrozíte, jakkoliv je dobré snažit se třídit odpad a nejlépe jeho množství omezit. Ano, má cenu sednout si a znovu zkusit navrhnout motor. Že jste z tohoto článku zmatení? Ale jděte. Jen jsme vám chtěli dát brouka do hlavy. Nic není dáno. Nic není ložené. A všechno má smysl. Proto jste tady. Právě teď. Narodili jste se jako lidé, to je všechno. Tak lidmi zůstaňte. Věřte nám, je to tak dobře.
Šéfredaktor bude zuřit. Kde je popis Zástupců ve Windows? Tenhle článek přeci vůbec nebyl v edičním plánu. Tak tedy, šéfe, čistě pro vás. Tady jí máte. A až uvidíte její kukuč, určitě nám dáte za pravdu. Některá témata se prostě nedají plánovat, Sofinka by vám k tomu řekla svoje. Když byla poprvé na kamerových zkouškách u slavného producenta Carla Pontiho, kameraman mu řekl jasně, že z téhle holky nic nebude. Má zvláštní obličej. Moc velkou pusu. Moc velký nos. A vidíte, co z ní nakonec vyrostlo. Italská filmová ikona, galaktických rozměrů. Přitom se původně nikam nevešla, celá mimo zaběhnutá kameramanská měřítka, celá jakoby mimo plán…
Kdo ví. Možná musí občas přijít na jeviště nějaký ten extrémní záběr nebo námět, aby vytvořil kontrast, pozadí, plátno, na kterém pak vznikne něco velkolepého, co pak vydrží delší dobu, a třeba se stane i tradičním. Pokud by EU nepřišla s bláznivou myšlenkou mít u všech aut čistě elektrický pohon, možná by to nevyhecovalo tradiční automobilky k reakci na poli spalovacích motorů. Nebýt poskytnutí gigantického archivu hudby přes Internet, možná by nikoho nenapadlo, jakou osobní a vpravdě intimní hodnotu může mít jeden magnetofonový pásek. Nereálné a třeba i bláznivé vize, co otřásají zaběhnutým, ale někdy stojatým až zamrznutým pořádkem. V tomhle pulzujícím rytmu se asi rodí výsledná rovnováha světa. Tak ještě jednou: „Nebraňme se tomu.“ Protože, jak zpívají Milan Jakobec a Petr Michl v písni Andělská: „…svět je přesně takovej, jak bejt má.“