Redakce PCKONTAKTu toho nemá s politikou mnoho společného. Ne, že bychom politiku ignorovali. To politika naopak ignoruje nás. Jde si svou cestou, naši redakci míjející. Českými zeměmi se během staletí prohnalo několik režimů. Skrze dějepis jsme byli informování o feudalismu, který od Čecha očekával, že bude sloužit knížeti, králi a později Papeži. Pak přišel kapitalismus, kdy Čech pracoval pro boháče. Na pár let se tu mihnul nacismus, považující Čecha za nižší rasu. Byl vystřídán komunismem, očekávajícím od Čecha, že vše odevzdá tak zvanému Lidu a Komunistické straně. Poměrně teatrální Sametová revoluce nastolila opět kapitalismus – Čech začal znovu pracovat pro boháče. V tomto místě to vypadalo, že historii už došla inspirace. Ale byla to jen přestávka ve vysílání. Přišel totiž hygienismus, ve jménu boje s COVIDem, a dalšími nemocemi. Čech pracoval najednou pro ozdravení národa. Za nedlouho už zazněla znělka režimu evropského, jakési slátaniny evropského kapitalismu, komunismu, a ekologie. Od Čecha se najednou očekává, že bude dbát o prospěch a zdraví celé Evropy, půjde příkladem zbytku světa. V tomto místě se situace stává poněkud nepřehlednou. Chráníme kde koho, včetně těch, kteří se cítí být některým z mnoha nových pohlaví. Historie, sedící u psacího stroje, už plodí opravdu pitoreskní příběhy. A to je moment, kdy redakce PCKONTAKTu nemůže politiku ignorovat. Ta by se nedala. Jsme tedy připravení vyvěsit z oken jakoukoliv vlajku. Na toalety umístíme plakát, jak si správně mýt ruce, zveřejněný během hygienismu Světovou zdravotnickou organizací. Do kuchyně přijde transparent „Black Life Matters“. Zavedeme přijímací dotazník pro nové redaktory, kteří budou muset prohlásit Rusy za nepřátele na věčné časy, Američany za přátele na věčné časy, odsoudit terorismus, podpořit boj proti terorismu, včetně obsazení (rozuměj „osvobození“) zemí, prohlášených za teroristické, výslovně se zasadit za práva černochů, respektive za řádné omezení práv bělochů, a v neposlední řadě se zavázat k co nejnižší produkci CO2. Pomalým dýcháním zamezit zkáze naší modré planety, k tomu je třeba se zavázat. Nedivte se, že jsme z politiky jakéhokoliv druhu už drobet unavení, a proto o ní skoro nepíšeme. Naproti tomu český národ jako takový se ukázal být ideálním, tedy značně tvárným, politickým materiálem. Řada Čechů ochotně přimíchávala do svého jazyka výrazy německé a později anglické. Český národ, ve jménu Boha, ovšem spíš na pokyn těch, co se prohlašovali za jeho pozemskou pobočku, vyhnal ze země Komenského, jednoho z největších myslitelů všech dob. Vždy se našlo dost českých vlastenců, udávajících za nacistického Protektorátu stejně jako za COVIDu. Na Čechy je spolehnutí, že na požádání vyvěsí nebo naopak spálí jakoukoliv vlajku, počínaje svou vlastní. Nastal možná čas, aby se všechny časy spojily, jak se praví v jednom románu. Kdo ví, zda-li je momentálně dotyčný román zakázaný, povolený, či dokonce zařazený na seznam povinné četby.
Naši redaktoři jsou dost staří na to, aby mohli prohlásit, že zažili, ba dokonce prožili, osmdesátky, devadesátky a vstoupili do nového tisíciletí. Ochutnali tedy hned několik ze zmíněných politických konstelací. A už nikdy nemohou vyhnat z hlavy vzpomínky na spoustu změn. Vlastně nezřídka pouze domnělých změn. Kouzelník osud před námi dělal nezvykle velké množství triků. Věci, které se doposud přikazovaly, se na jednou zakazovaly, a naopak. „Jezte sýry, jsou zdravé“ se změnilo na varování před mléčnými výrobky. Dýchání bez roušky představovalo svého času nebezpečí. O co hůř, oni se nám před očima měnili hrdinové na padouchy a zase zpátky. Komunistický režim v osmdesátých letech nám, jako dětem na základce, jasně vysvětlil, kdo je dobrý, a kdo naopak špatný. Ovšem poté na střední škole, to už se psala léta devadesátá, nám následující režim kapitalistický, to už na škole střední, původní seznam převrátil vzhůru nohama. Byli jsme prý předtím obelháni. Zapomeňte na osmdesátá léta, to bylo všechno špatně. Slušovice nám bývaly dávány za vzor pokroku. Následně je pan Havel z tribuny označil za nebezpečné žilky zla, prorůstající vzkvétající sametový národ. Kdo prošel tímto kolotočem, začal uvažovat, proč by nový režim vlastně nemohl také lhát? Když lhal ten předchozí, a lidé kolem nás se přeci nezměnili. Namísto ředitele komunistické průmyslovky tu byl najednou ředitel kapitalistické průmyslovky. Ale jinak stejná osoba. Stejná tvář i hlas. Stejná budova školy, dokonce stejný, podobně marný, způsob výuky. Počkejte moment, tak změnilo se vůbec něco? Na to se někteří z nás začali ptát. Nekonečné balady apoštola svobody Hutky vystřídaly roušky a lock down. Obojí podobně otravné, nesnesitelné a nudné. Ruské vlajky vystřídaly vlajky americké a následně evropské, a poté ukrajinské, ovšem na řadě míst, zejména státních institucích, povinné, čili spíš symbol nesvobody, než-li čehokoliv jiného. Kupodivu drtivá většina politiků, ať už jakéhokoliv politického hnutí měla a má na rtech slovo „demokracie“. Čech, ten běžný jedinec z lidu, o kterém tu celou dobu mluvíme, měl být tím rozhodujícím činitelem, jakožto občan. Jedinou výjimkou byl feudalismus, kde tím hlavním měl být Bůh, ale nakonec i jeho místo obsadili vždy jen ti, co se samozvali božím zástupcem na zemi.
Snad právě proto nás v tomto článku budou zajímat tři filmy, co tuto bláznivost naší země, a vlastně celého světa, moc pěkně odrážejí. Vlastně si ani nemůžeme být jistí, jakému režimu jejich tvůrci momentálně fandí, a je nám to jedno. Na konci reportáže máte k dispozici rozhovory s režisérem Davidem Ondříčkem a muzikantem Muchowem. Posuďte sami, jací jsou. Především se ale koukněte na tři filmy, na kterých se podíleli. Ty filmy jsou totiž o obyčejných českých lidech. Ovšem žijících v neobyčejných časech, kterými jsou vlastně všechny časy v Čechách.
Začneme upoutávkou na film Knoflíkáři. Jeho atmosféra je přímo nasáklá obyčejnou, a proto docela bláznivou, lidskou bezradností a čirým člověčenstvím. Eva Holubová je zoufalou ženou, na obrazovce i mimo ni, ovšem tomuto filmu její charakter dodal skutečný říz. Její hláška: „To neřeš!“ nakonec zlidověla. Je to důkaz, že i zoufalým ženám máme být za co vděční. Zpěvák kapely Čechomor, František Černý, působí v roli taxikáře dokonale obyčejně, až je to geniální. Úplně stejně jeho obyčejnost zazáří o pár let později ve snímku Rok ďábla. Obyčejnost, čili autentičnost. Být sám sebou je totiž to jediné hrdinství, kterého může člověk dosáhnout, a to za jakéhokoliv režimu. Stejně tak mu ovšem hrozí, že v honbě za autentičností přestane být člověkem. Všichni žijeme na hraně přehluboké propasti, na jejímž dně číhá šalba, klam a kýč. Vlastně se bojíme, a to do morku kostí, aby tenhle článek do stejné propasti nespadnul taky. Proto dost úvah, tady je upoutávka na film Knoflíkáři…
Pár let po Knoflíkářích se objevil snímek Samotáři. Ten samý scénárista Petr Zelenka, ale tentokrát další režisér, David Ondříček. A leckomu bylo jasné, že vzniká řada filmů, pod kterými mohou být podepsaní různí umělci, ale jsou stále o tomtéž. Hltali jsme druhý díl, neexistujícího seriálu, o to víc, jak jsme, už zase o pár let starší, viděli čím dál jasněji, že nový režim je zase jenom režim. Kdo někdy skládal písničky, tak psal o lásce. A postupně mu docházelo, že absolutní láska, stejně jako absolutní pravda, ve světě lidí nemají místo. Jsou vysněné. Ale ten sen nás žene pořád dopředu a díky těmto snům si každý den ráno znovu před zrcadlem čistíme zuby a začínáme nanovo. Tyhle sny spíš rámují naše životy, namísto toho, aby je vyplňovaly. A tak prožíváme tucty příběhů, ale žádný z nich není snem. Přesně takový je film Samotáři. O každém člověku a jeho snech zvlášť, ve světě plném lidí. Byl zvláštní ještě jednou věcí. Zazněla v něm výtečná filmová muzika J P Muchowa. Ten sice tvrdí, že špatný film nemůže dobrá hudba zachránit, ale právě jeho tóny, harmonie a aranže takový potenciál mají. Nicméně, v případě filmu Samotáři nebylo co zachraňovat. Scénář, podobně jako to dělali filmoví tvůrci o pár dekád dříve v Římě, dopisoval režisér, a leckdy samotní herci, i přímo na place, během natáčení, a byl stejně tak svěží jako výtečný. Všichni byli plní pocitů, které chtěli vyjádřit. Proto se příběh psal vlastně sám. Na plátně se navíc objevila postava Ivan Trojana, do té doby filmově neznámého. A spolu s Jiřím Macháčkem rozehráli takové věci, že nám v hledišti spadnula čelist, až to zadunělo o podlahu. Byl to nový způsob hraní. A před našimi zraky se objevilo herectví kvalitativně srovnatelné s těmi největšími hereckými velikány předchozího režimu. Aporopos, v té době již televize znovu začaly oprašovat staré filmy, byť do té doby haněné jako komunistické. Jenže, film o lásce, pokud je dobrý, bude dobrý za každého režimu. Proto lidé postupně z půd do svých bytů znovu vraceli staré desky, plakáty, knížky. Sametová euforie opadla. A samet se tak sám ocitnul na půdě. A to bylo dobře, jelikož se muselo zase začít normálně žít. Něco dělat, tvořit. A protože navíc řada umělců, zatracovaných za komunismu, nic moc v kapitalismu nepředvedla, začalo být evidentní, že dobré umění zkrátka není rozeznatelné podle režimu, za kterého vzniklo, nebo který jej zakazoval. Ještě aby.
Nakonec se o dalších pár let později ukázal titul Jedna ruka netleská. Pořádná porce černého humoru, bořícího veškeré politické konstrukce. Smějete se, protože vám nic jiného nezbývá. Žít a smát se. To nakonec nemusí být špatné herní skóre. Odkazy na režim nacistický, co zavádí správný pořádek. On totiž každý režim zkouší konečně nastolit pořádek. Výsledkem je ovšem pokaždé jen ten samý bordel. Z manželky Sandry mrazí, ovšem Klára Trojanová je zároveň tak sexy. Ivan Trojan už o svojí genialitě ví, takže jí předvádí s hereckou grácií, a podává jí po velkorysých porcích. David Matásek, kdysi zpívající v kapele Orlík: „Bílej jezdec, bílá zář, bílej den a bílá tvář“, za svého skinhead poblouznění v mládí, se vedle Trojanova vtělení říšského vůdce vyjímá prostě velkolepě. A Jiří Macháček si, díky své nenasytnosti a hereckému talentu, zkrátka zbytek filmu ukradnul pro sebe. Muchow všemu nasadil opět dokonalý hudební kolorit.
Vladimír Dlouhý, jehož postava se objevila jak v prvním, tak v posledním z filmů, je sám ztělesněním toho, že výtečný herec bude znamenitým za jekéhokoliv režimu. Hrál v komunistickém seriálu Arabela, který jej proslavil, aby hrál, o mnoho let později, za dob kapitalismu, neméně dobře ve filmech Knoflíkáři a Jedna ruka netleská. Tak to berte jako důkaz, skoro matematický, že talent a nadání se nepoměřují tím, v jakém režimu se objeví. To by se režimům hodilo, kdyby si mohly přivlastňovat právo na rozhodování o kvalitě. Umění, života. Tohle právo si nikdy nenechme od žádného režimu vzít.
Navrch vám nabízíme zdařilý rozhovor s režisérem druhého a třetího filmu, Davidem Ondříčkem. Ten se nesmazatelně zapsal do dějin české kinematografie tím, že objevil divadelní herectví Ivana Trojana a převedl jej na plátna kin. Děkujeme. Jak to celé bylo, se dozvíte v rozhovoru, a je to stejně tak zajímavé jako poučné.
A na závěr ještě rozhovor s panem Muchowem, bez jehož muziky si zmíněné filmy vlastně ani nedovedeme představit. Nevíme, jestli může dobrá muzika pomoct špatnému filmu. Alespoň za éry La Dolce Vita se tomu věřilo. Ale jsme si jistí, že Muchowovy hudební kreace rozhodně udělaly z dobrých filmů ještě lepší filmy. A proto jsme vám o nich prostě museli napsat. Mějte na paměti, že i nyní, právě v tuho chvíli, žijete v nějakém režimu. Tak nechte ideologii plavat a snažte se zůstat především lidmi. Uvedené snímky vás k tomu můžou inspirovat. Nakonec totiž nejsou žádné ideály, jen obyčejní lidé, co žijí svoje obyčejné životy. I právě teď.