Šéfredaktor PCKONTAKTu napsal svůj první počítačový článek v roce 1994. Pro sebe a své kolegy. Pojednával o efektivním využití operační paměti v systému MS DOS. A nabízel, jak z hlavní paměti, mající tehdy něco kolem 600 kB, přesunout některé programy do tzv. vyšší paměti, což byla oblast čítající dalších užitečných několik desítek kB navíc. Teď se píše rok 2024, tedy přesně 30 let poté. Použitelná paměť se vyjadřuje v jednotkách GB, což je řádově, přesněji miliónkrát, více než tehdy. A přesto je současný software, v běžně používaných situacích, pomalejší, méně spolehlivý a především nekonzistentní. Ona chybějící integrita, stálost, stabilita, jsou asi tím nejhorším na tzv. moderním IT. Pro nás, tady v redakci, je živočišně frustrující, když vyvoláme určitou funkci, a ta se provede tu rychleji, tu pomaleji, a nebo také vůbec.
Neméně pozoruhodné je srovnání s politickým režimem. Na počátku devadesátých let se ve vzduchu vznášela atmosféra očekávání. Co všechno bude v Čechách jednou možné. Když se s rachotem zřítila železná opona, vypadalo to na neuvěřitelné možnosti. Na obzoru se rýsovaly obrysy blahobytu. Jistě, bylo nám tvrzeno, nejprve trochu toho odříkání, ale v budoucnu budete koukat, jak se vám režim odmění.
V počítačích to vypadalo zrovna tak slibně. Po znakových operačních systémech, jako byl MS DOS, se objevily systémy s grafickým uživatelským rozhraním (GUI), zejména Windows 3.1. Vyladěný modrý odstín instalační obrazovky asi zůstane navždy namalován ve vzpomínkách pamětníků. Krásné fonty. Najednou mohl člověk volit různé typy písma na obrazovce. Objevily se grafy. Typografie tištěných dokumentů nechala výstup z tradičních psacích strojů daleko za zády. Jistě, bylo to pomalejší než znakový režim. A čas od času se ukázala chyba. Ale běželo to stále stejně pomalu a funkce, kterou jste spustili, se provedla, vždy stejnou rychlostí, a nebo pokaždé skončila stejnou chybou.
Kolem roku 2000, nějakých deset let později, se začaly věci zamotávat. Ve Windows, stejně jako v politice. Mohly za to veskrze převratné objevy, co měly běžným lidem pomoci. Dobré skutky svítily na cestu, která vedla do pekel. Windows nabízely tou dobou již pár let možnost pouštění více programů najednou. Vytvářely tak dojem, že z dostupného výkonu dotyčného stroje dostanete díky tomu maximum. Bohužel, mezi procesy, které se rozbíhaly na pozadí, a to většinou bez vědomí uživatele, se začaly dít podivné věci. Microsoft, dodavatel operačního systému Windows, začal uvádět položky, o jejichž účelu běžný člověk neměl zdání. Jen věděl, že mu užírají výkon, a to někdy docela citelně. K tomu se přidaly další procesy na pozadí, co se objevily po instalaci určitého softwaru, opět bez vědomí vlastníka systému, a znovu užírající výkon. Podívejte se například na následující otisk obrazovky z našeho redakčního počítače, co jsme pořídili dnes ráno, těsně po spuštění…
Propojení s telefonem? Žádný v tu chvíli nebyl k systému připojen. A co má dotyčná položka za účel? A proboha, jaktože zabírá v paměti 25 MB? V danou chvíli dokonce komunikovala s diskem rychlosti kolem 1 MB za sekundu! Jaká data se asi tak načítala? Vždyť kompletní instalace zmíněných Windows 3.1 z devadesátých let měla něco kolem 15 MB. A to byl operační systém, co obsahoval řadu aplikací, ovladačů, dokonce dvě hry. Co oproti tomu obsahuje skoro dvakrát tak velká položka, zvaná „Propojení s telefonem“? A jaktože dovede tento divutvorný nástroj vytížit celý počítač na sto procent? Cožpak o to, po necelé minutě svého dovádění nechal, ale když konfigurace systému koštuje podobných rošťáků vícero, dějí se nepěkné věci a vy se ke svému vlastnímu počítači pak máte problém dostat. Zvláštní kapitolou jsou programy bezpečnostní. Tedy antivirový systém, co kontroluje každý otevíraný soubor, zda neobsahuje škodlivý kód. Neobsahuje, ale výkon se spotřebuje tak jako tak a nikdo vám jej již nikdy nevrátí. Jakoby najednou samotný bezpečnostní program byl tím škodlivým kódem, čert se v tom vyznej.
Také politický režim Čech a Moravy začal dostávat nové instituce a mechanismy, leckdy bezpečnostní. Senát, instituce vynucené evropskou legislativou. Celé legie nových úředníků. Jen co se zamávalo ruské armádě, už se objevila armáda americká. Nabídka umístění amerického radaru. My tady v redakci tedy nevidíme rozdíl mezi „spřátelenou“ armádou jedné či druhé země. Rádi bychom, kdyby v Čechách neměla vojenské základny zkrátka žádná cizí země. Privatizace, mající za úkol spravedlivě vrátit majetek, nakradený předtím za komunismu státem, zpět do rukou lidu, jej namísto toho dala do rukou několika málo podivných lidí, kterým se, jakoby náhodou, nashromáždily po kapsách velké peníze navíc, a tak mohli nakupovat hezky ve velkém. Těm lidem se tehdy říkalo „Kapitáni průmyslu“. Začalo se šuškat, že někteří z nich, a možná většina, má špinavé ruce z předchozího režimu. A jiní zase posloužili jako bílí koně pro kapitány průmyslu z ciziny. Zničehonic skončila řada významných firem a částí české infrastruktury pod kontrolou různých existencí, zahraničních koncernů, jen ne obyčejných Čechů.
Ještě jednou. Píše se rok 2024. Už víme, že nebude líp. A že odříkání má sice veliký smysl, jen ne veliký efekt, pokud jde o postavení jednoho konkrétního člověka v systému. A je jedno, jestli je to systém počítačový a nebo politický. Dejte mu pár desítek let, a uvidíte, jak hluboko se propadne. Naštěstí, tak už to na světě chodí, není nikdy žádný systém na věky. Bude nahrazen systémem novým. Jen to, pokud je vám kolem padesáti, už nebudete brát jako příslib budoucnosti. Jakýsi rockový muzikant kdysi prohlásil: „Život je kolotoč. Nelamte si hlavu s tím, když jedno kolo zmeškáte.“ Můžete bedlivě sledovat zprávy o dění v zemi. Stejně tak můžete, čas od času, stisknout kombinaci kláves Ctrl-Shift-Escape a zobrazit si Správce procesů (Task Manager). Ale obdržené informace vám, bez znalostí dění na pozadí a struktury systému, mnoho nepoví.
I v tuto chvíli, žijeme v systému, a používáme počítačové systémy, co nabízí řadu možností. Stojí za to je využívat. Stejně jako stojí za to žít a zkoušet mačkat páčky na panelech všelijakých systémů. Ovšem je také dobré si uvědomit, že nikdo z nás, stejně jako celé lidstvo, nejsme ve středu vesmíru. Venku neprší naschvál, ani kvůli nám, prostě prší. A nebo svítí slunce. A nebo (poznámka režiséra: v tomto místě se záběr kamery rychle vznese ze záběru jednoho redakčního okna, nad město, nad planetu a ještě hezký kus dál, nad celou galaxii) se vše děje podle plánu, majícího na programu něco docela jiného, než jsou, jak se to jen jmenovalo, aha… lidé.
To jsou právě ty chvíle, kdy se člověka zmocní závrať. Nikoliv z toho, jaké má před sebou možnosti a budoucnost. Naopak, z toho, jak je mizerně a zoufale malý a bezvýznamný. Psychologie radí v takové chvíli udělat něco, co zaručeně funguje. Třeba umýt nádobí nebo se jít projít. My vám nabízíme vytvořit si ve Windows Zástupce. Je to ikona vypadající jako každá jiná, která má za úkol ukazovat na nějaký soubor nebo program v systému. Hodí se například v situaci, kdy máte určitý soubor nebo adresář někde v počítači, ale chtěli byste jej zároveň mít na očích, přímo na ploše. Najděte si dotyčný soubor a klepněte na něm pravým tlačítkem myši. Z kontextového menu zvolte položku „Kopírovat“.
A teď se vraťte na pracovní plochu. Může vám k tomu posloužit klávesová zkratka – stisknete dohromady klávesu se symbolem Windows, nalevo od mezerníku, a spolu s ní klávesu s písmenem M. Vidíte plochu? Tak vidíte. A teď si někde na ní vyberte prázdné místo a znovu zobrazte kontextové menu, stisknutím pravého tlačítka na myši. Tentokrát v něm zvolíte položku „Vložit zástupce“.
A nyní máte na ploše ikonu, ukazující na soubor třeba kdesi hluboko v útrobách vašeho disku.
Všimněte si malé šipky, v levém dolním rohu ikony. Ta naznačuje, že se jedná pouze o Zástupce, čili odkaz na něco někde jinde, než je Plocha. Krom toho se dá zástupce přejmenovat, takže může mít o něco popisnější název, aniž bychom měnili jméno originální položky na disku.
Tím ovšem příběh zástupců nekončí. Nabízejí totiž ještě jednu, velmi užitečnou schopnost. Můžete dotyčnému zástupci nadefinovat nějakou vlastní klávesovou zkratku. Klepneme na zástupce opět pravým tlačítkem myši a zvolíme v kontextovém menu položku „Vlastnosti“. Zobrazí se dialog s nastavením vlastností.
Pokud klepnete do políčka „Klávesová zkratka“ a stisknete následně vámi zvolenou kombinaci kláves, přiřadí se tato zástupci. Na obrázku vidíme již přiřazenou zkratku Ctrl-Alt-X. Kdykoliv stiskneme kdekoliv tuto kombinaci kláves, otevře se položka, na kterou dotyčný zástupce ukazuje. Může to být obrázek, klip, často používaná šablona dokumentu, adresář, cokoliv. Jedno stisknutí a je to před vámi. Šéfredaktor má na ploše samozřejmě zástupce, co otevře adresář s fotografiemi Sophie Lorenové. Používá zkratku, kdykoliv jej někdo z redakce naštve, takže poměrně často.
A ještě něco. Může se stát, že po stisknutí klávesové zkratky se příslušný zástupce neaktivuje. Děje se tak zřídka, ale může se to stát. V redakci se to pozná podle šťavnatého zaklení z kanceláře šéfredaktora. I když, mezi námi, to se ozývá také docela často, z rozličných příčin, takže tuhle mezi nimi rozeznáte stěží. Je tedy Zástupce funkční? To máte tak, jako každý systém, počítačový či politický, mají také Windows svoje meze. Byla by asi škoda, kvůli nim, nepoužívat klávesové zkratky pro zástupce vůbec.