Když by se smíchala Sophie Marceau, Monica Bellucci a Dakota Johnson, vznikla by postava Nolwenn Leroy. Pravda, její jméno se nedá zapamatovat ani vyslovit. Ale její zpěv se vám zapíše do paměti nesmazatelně. Jejím rodištěm je Bretaň. Tedy francouzské území, jemuž se také svého času přezdívalo Malá Británie. To proto, že se v něm usídlili původní obyvatelé římské provincie Britannica na druhé straně Kanálu. Byli to Keltové a tahle zpěvačka je ztělesněním všeho, co si člověk pod označením Kelt představí. Krom toho je nesporně čarodějkou. Touhu Bretaňců po samostatnosti asi Francie těžko někdy vyslyší. Ale poté, co paní Leroy vydala album inspirované motivy tamní lidové hudby, srdce nejednoho rodáka začalo její nahrávky vnímat jako neoficiální hymnu celého regionu.
Je opravdu složité vybrat pouze pár skladeb. Ale od toho nás čtete, abychom to nejlepší vybrali a naservírovali přímo před vás, na hudební stůl. Začneme tedy kouskem, co uvádí zmíněnou lidovou hudbu – bretaňskou, irskou a keltskou.
Tak dobře, lidová muzika má svoje kouzlo. A upomíná na irské harmonie a akordy, jež proslavily celou řadu hitů, populární i rockové hudby. Ovšem záběr zpěvačky je mnohem širší. Nebojte se, šansonů vás ušetříme, hrozí při nich akutní otrava nudou. Namísto toho sáhneme po skladbě, která pro naší redakci tuto keltskou divu vlastně objevila. Jedná se o cover verzi písně Running Up That Hill. A jelikož Kate Bush byla kolegyní v magii, je přirozené, že její přednes v podání Nolwenn Leroy stojí za to. Opět při něm kouzlí, zpívá, tancuje a zatahuje do svých osidel spoluhráče i hlediště. Za její francouzsky žvatlavě zkomolenou výslovnost názvu skladby v úvodu bychom jí nejraději vděčně obejmuli. Nicméně, jakmile začne zpívat, padáme na kolena v bezmezné úctě. Zpěv je to místy až živočišný. Ano, tato žena zpívá všemi částmi těla. A my, se zmačkanou čepicí v třesoucích se rukách, jen v úctě zíráme na to zjevení.
Je to jistě žena mnoha tváří. A pokud byste jí, namísto měsícem ozářené mýtině uprostřed lesa, potkali někde na prosluněném pařížském bulváru, měli byste před sebou docela jinou, frivolní a chichotavou studentku práv, kterou také původně byla. Proto stojí za to, po temných motivech, pustit o poznání odlehčenější popový kousek, doplněný osvěžující skupinkou tanečnic ve vysokoškolských uniformách, mňam, mňam, mlask, mlask. Ale no tak, pánové!
Ani tím ale rejstřík jejích výrazů nekončí. Představte si filharmonický orchestr, pořádný sbor a jednu slavnou píseň. Najednou je z keltské čarodějky nesmělá účastnice konkurzu na muzikál nebo tak něco. Je to moc pěkná ilustrace toho, co dokáže tato diva odzpívat naživo. Intonace je bezchybná, emoce totální, a ztajená síla hlasu přímo nabádá přikrčit se a čekat, až ta sopka exploduje. Se sborem hlasů vás tato nahrávka vystřelí až do stratosféry. Zdá se nám to a nebo se dirigent kouká po zpěvačce skoro až s nábožnou úctou?
Jakkoliv všestranná, zůstává v první řadě lesní vílou z keltských lesů a hájů. Skladba Greensleves je nádherná, a proto jí zpívá leckdo a leckde. Klidně si jí zanotujte taky. Ovšem spolu s čarodějkou se vám bude broukat těžko. Přetěžko. Její podání a aranže skladby totiž dodaly celé atmosféře několik harmonických změn, co celkový dojem zmnohonásobily. Není divu, že její lidové album s prostým titulem Bretonne se stalo dvojnásobnou diamantovou deskou ve Francii, dvojtou platinovou deskou v Belgii, a zlatým albem ve Švýcarsku. Posluchači milují keltské lidové nápěvy stejně vášnivě jako její hlas a přednes. Krom toho je to rozkošná roštěnka, mlask, mlask. Tedy, nemůžeme si pomoct, ale pořád máme dojem, že tu někdo mlaská. Klid, prosím.
Lidová muzika, to ovšem nejsou jen tklivé motivy a jemná tkanina harmonií. Čertovský trylek Tri Martolod nabízí zážitek jako vystřižený ze středověké přístavní krčmy, plné námořníků. Hlas Alana Stivella má říz kapitána zámořského korábu a tančící zpěvačka je prostě k sežrání. Závěrečné grand finále představení je strhující a dupají při něm i piráti, co mají místo jedné nohy jen dřevěnou protézu. Není divu, že atmosféra přístavního Brestu dodala celému přednesu další vrstvu šlehačky navrch. Zpěvačka nejen zpívá, ale také tančí. Namouduši, pokud by se jednalo o lesní vílu, která nás chce zlákat do močálu, šli bychom za jejím hlasem bez váhání. Její kouzlo rozhodně působí na hráče na pódiu. O publiku nemluvě.
Pořád jsou na světě místa, co si zachovala svůj původní ráz. Přejme jejich obyvatelům, aby jim jejich tradice vydržela. V době rychlých filmových záběrů a těkavého životního rytmu je příjemným a vítaným zklidněním vědět, že pořád zůstávají některé pevnosti starodávného klidu a pořádku nedobytné. Jak kdysi pravilo templářské rčení: „Zachovej řád, a řád zachová tebe.“ Zpěvačka, jejíž medailónek písní jsme vám v dnešním článku představili, k tomu určitě přispěla a nadále přispívá nemalou měrou. Tak ještě jednu lidovku na závěr. Nádherné bretaňské ženy. Zvedáme výstražně ukazovák, pánové. Hezky poslouchat a žádné mlaskání.