Hlásí se vám opět Standa Šolc a jeho neúnavně se točící gramofon. Bude tedy opět řeč o muzice, respektive muzikantce. A nebude to věru snadné, jelikož dotyčná se rozhodla uspořádat v roce 2013 koncert na Masarykově nádraží. Tím pádem bych na vylíčení svých pocitů potřeboval útlou knížku a ne pouze jeden článek v našem magazínu. Řeč je o Lence Filipové. A s Masarykovo nádražím jí pojí hned dvě věci. Jednak je to bezesporu nejcharizmatičtější nádraží v Praze, a za druhé rozhodně ne nejslavnější. A přesně to jsou dvě kvality tolik vlastní Lence. Nikdy nebyla nejslavnější, ovšem její styl hry na kytaru a v neposlední řadě její hlas z ní činí jednu z nejcharizmatičtějších muzikantek české scény. Nejprve sem vystavím fotografii zmíněného nádraží tak, jak jej zachytila výtečná fotografka Zuzka Hájková. U vyfocených okének stály ve frontě celé generace…
Zatímco rádia stále dokola přehrávají hity Zamilovaná, nebo Prý se tomu říká láska, mi si pustíme kousky méně známé, ovšem o to skvostnější a vzácnější. K prvnímu z nich mám osobní vzpomínku. Jako malý kluk jsem jej kdysi náhodou naladil na rádiu mojí babičky v Jihlavě. Zachytit na tomto přístroji cokoliv byl výkon srovnatelný se zachycením mimozemského signálu. O to vzácnější a snad i dobrodružnější byly chvíle, kdy cosi z reproduktorů zaznělo. A to něco mi tenkrát vyrazilo dech z těla. Jednalo se o skladbu Oběti ponorných řek a já už nikdy nezapomenu na bušení srdce, když se tento mimozemský popěvek, s harmoniemi ze samotné Venuše, začal linout babiččiným starodávným pokojem. My si tu pustíme její záznam z televizního vystoupení. Pianistovi bych nejraději za jeho doprovod stisknul vděčně pravici. Ááááááách.
Její nezbedný kukuč v závěru, po nečekané pauze a předčasném potlesku, vystihuje Lenku naprosto. Nezvyklá byla elektrická kytara. Většinou hraje na kytaru akustickou, kterou také vystudovala na kontervatoři, a dokonce i na pařížské akademii. Tam se seznámila s řadou muzikantů. Mimo jiné v Paříži potkala věhlasného Francise Cabrela. A je moc pěkné vidět jí zamilovanou, jak zpívá svůj hit Zamilovaná právě v duetu s autorem originálu.
Jistota přednesu profesionála Cabrela je dechberoucí. A skoro se nám chce s tetelící se zpěvačkou zaškemrat: ještěěěěě. No nic, díky aspoň za těch 75 vteřin. K francouzské muzice se ještě mockrát vrátíme, ale tady ten článek je už tak napnutý k prasknutí. Proložme znějící tóny další Zuzčinou fotkou, která zachycuje oblíbené nádraží v jedné z jeho nejintimnějších poloh, kdy dvojice vchází do města. Kdo ví, možná také zamilovaná…
Pěl jsem ódy na náhodná setkání třetího druhu, přes jihlavský rádiový přijímač. Pravdou ovšem je, že Lenčiny skladby v redakčním archivu PCKONTAKTu jsem doplnil díky Internetu. Právě tam jsem narazil na nevýslovně komorní a zároveň velkolepý záznam z koncertu Lenky na Masarykově nádraží. Vystoupila tam tehdy se svou dcerou a hrálo jim to náramně. Publikum je stejné jako Lenka sama, pokorné a užívající si hudbu bez zbytečných světelných efektů či skandálních gest z pódia. Obojí má něco do sebe, ale v případě téhle muziky by to nějak nepasovalo. Zato Masarykovo nádraží pasuje k Lenčině muzice naprosto. Dáme si píseň Tisíc způsobů, jak zabít lásku…
Na Masarykově nádraží tehdy zazněla i skvostná píseň Oidhche Mhath Leibh. Mimochodem, je vůbec zázrak sám o sobě, jak se zmíněné nádražní vystoupení podařilo tak dokonale nazvučit, uprostřed nádražního provozu. Lenka jí zpívá v galštině. Je to skotská lidová záležitost, v jejímž refrénu se přeje dobrou noc. Proto prý zaznívá na závěr lidových setkání. Slova jsou vůbec moc pěkná: „Není žádný hudební nástroj, který by probudil mé myšlenky k radosti, jako píseň z úst dívek. Dobrou noc a požehnání s vámi“. Aspoň tak to přeložila umělá inteligence. Ať je už překlad věrný nebo ne, zní to famózně. No dobře, už nebudu před troubou gramofonu déle zaclánět a jdeme si ten kousek pustit…
Keltská a irská lidová muzika Lence skutečně sluší. A tak v roce 2018 vzešlo z její spolupráce s muzikantem Seanem Barrym výtečné album Oppidum. My si tu pustíme legendární Scarborough Fair, která se prostě nikdy neoposlouchá. V Lenčině podání a Seanově aranžmá je k zulíbání intimní. Dokonce byly zachyceny záběry přímo ze živého vystoupení a to je moc dobrá zpráva.
Je to vzácná žena, o tom není pochyb. A energie, co z ní sálá, se překvapivě snoubí s jakoukoliv technologií či formátem. Snad proto, že je autentická a nefalšovaná. Různé žánry, různé typy kytar, ale pořád stejná pohodová atmosféra. Té není nikdy dost. A tak si na závěr dnešního článku dáme skladbu Prší, která však oproti očekávání spíš příjemně zahřeje. Mohl bych vám toho napsat o Lence, Jihlavě a Masarykově nádraží ještě spoustu, ale ono je vždycky dobré v nejlepším přestat. Ke všemu zmíněnému se určitě ještě v budoucnu vrátíme. Nebojte. A poslouchejte…
Já vím, končíme. Nebo skončili jsme. Jenže, ona je tam v šuplíku ještě jedna skladba, co stojí za puštění. Ukazuje další kytarové obzory, co má Lenka po kapsách. A taky ilustruje, kolik výrazů má kouzelný nástroj zvaný kytara. Heleďte, jaképak copak. Já to na tu plotnu gramofonu ještě položím. Zůstane to mezi námi. Kdysi jsem slyšel dva milovníky piva vyprávět o tom, jak si rádi objednávají ještě jedno pivo po zaplacení. Dost tím mátli obsluhu. Říkali tomu „po zapla“. Tak berte podobně i následující skladbu Soukromí. A když tak koukám na Lenčinu fotku, pivo to neevokuje, spíš víno – čím je tahle zpěvačka zralejší ženou, tím vypadá líp. Jen se koukněte, jak jí to na té fotce sekne…