Tento článek věnujeme Liborovi – fanouškovi naší redakce, se kterým konzultujeme veškeré informace ohledně automobilů. Nikdo v redakci nevlastní řidičský průkaz. A ani jej na naše automobilové snění nepotřebujeme. Ale zato sbíráme informace o autech, těch nemáme nikdy dost, a právě Libor nám jich poskytnul a nadále poskytuje vrchovatou měrou. Děkujeme.
Dneska tu chceme napsat pár slov o japonském automobilu, který udělal díru do Ameriky v sedmdesátých letech. Datsun 240 Z, také označovaný poeticky jako FairLady. Tohle jméno ovšem firemní zástupce pro Ameriku nesnášel. Vypráví se, že u první dodávky vozů osobně strhal nápisy „FairLady“ a ty byly následně nahrazeny právě označením 240 Z. Měl to být zkrátka automobil pro opravdové chlapy, nikoliv pro dámičky. A jako takový si jej také dodnes řada amerických mužů pamatuje. Připomíná jim jejich mládí. A snad i mládí celých Spojených států.
Nebylo to ovšem pro hrdou Ameriku nikdy snadné, přijmout cokoliv japonského. Konečně, byly tu už japonské počítače a vůbec elektronika, oblečení a další druhy zboží. V následujících letech už měly japonské firmy v amerických velkoměstech svoje sídla. Včetně mrakodrapů, co si dokonce stavěli Japonci vlastními silami, včetně importu vlastních zedníků a techniky. Nicméně, japonské sportovní auto? K nevíře. A přece, nakonec Japonsko dobylo i tuto, zdánlivě nedobytnou, americkou pevnost.
Asi by opravdu zůstala jenom ta vzpomínka. Kdyby tu nebyli lidé, kteří si kromě vzpomínání začali stavět a renovovat nové dámy na čtyřech kolech – z toho, co zbylo z těch dávných automobilových časů. Zbývá otázka, proč to vlastně ti chlapíci dělají? „Vzít auto za babku a proměnit jej ve skvost na čtyřech kolech, to je ono.“ Takhle nějak to vyjádřil člověk z prvního videa. Dá se to věru pochopit. Ten pocit musí být nakonec velkolepý. Je to vůbec ještě pořád ten starý dobrý japonský sporťák? Jak autentická může být renovovaná verze nebo dokonce replika? Co si o tom muži myslet? On sám to shrnul bravurně: „Tohle auto není ničí vizitkou. Je symbolem celé epochy, co nás všechny přežije. My už tu nebudem, ale tohle auto bude jezdit dál.“ Sympaticky velkohubé. A přece. Jen se na to auto podívejte. Dobře, je to 280 Z, a nikoliv 240 Z. Jako by na tom záleželo. Něco nám říká, že během deseti minut sami pochopíte – jde tu o víc, než jsou tři číslice s písmenem Z. Tenhle chlápek nemiluje jenom tohle auto, ale celou tradici, stejně jako New York, tedy město, kde vzniklo tolik věcí a zhmotnilo se tolik snů. Cítí, že je součástí tradice. „Budu to udržovat při životě. A nikdo a nic mě nezastaví.“ Co dodat? Snad jen potichu smeknout uctivě buřinku.
Někde na severu Anglie. Kdysi životem pulzující středisko uhelné těžby a dneska, co vlastně? Jen další město duchů? A stejně. Sídlí tu jeden duch, co rozhodně stojí za pozornost. Firma MZR. Název poskládaný, bez špetky invence, z počátečních písmen jmen zakladatelů, plus písmeno Z, odkazující na japonský kult na čtyřech kolech. No bodejť. Invenci si pánové šetří na důležitější věci. Ve zdejší dílně se totiž probouzejí opět k životu japonští dravci ze sedmdesátek. Dovezou z Kalifornie starý kus a vše zrenovují do nového lesku. Kalifornie je slunečným státem, takže tam prý auta nejméně podléhají rzi. Milujeme atmosféru téhle dílny. A záběry na zbrusu nový kus, co se prohání po anglické pláni. Nízké zídky podél silnic, do nekonečna se kroutící silnice, áááááách. Zakladatel dílny má jasno v jedné věci: „Díky omezeným možnostem máme více pod kontrolou výslednou kvalitu.“ Vnímá limity jako součást záruky, že výrobky jsou dokonalé. Nechystá se dobýt svět masovou produkcí. Žádná nadnárodní síť poboček. Tady jsme svědky úcty k tradici, nikoliv korporaci.
Ve třetím videu se seznámíme s chlapíkem, co si takové auto z dílny MZR pořídil. Jací vlastně jsou zákazníci firmy MZR? A jak se k jejím výrobkům dostávají? A proč si je vůbec kupují, když by si mohli pořídit zbrusu nový kousek jakékoliv jiné značky? Před námi sedí za volantem člověk, který cosi hledá. Přímo živočišně po něčem prahne. A jeho popis pocitů mluví jasnou řečí. Rozumět vozu do podrobna. Téměř se cítit být jeho součástí. Řídit a zároveň prožívat každou otáčku motoru. A především mít pocit, že se může dostat k informacím o jakéhokoliv jeho části. Vždyť o tomhle autě se ví už desítky let. Je co poznávat, je o čem snít. Ono je nakonec jedno, jestli jste vlastníky originálu a nebo jeho dokonalé repliky. Jde tu o autentičnost tradice, ducha, odhodlání vytvořit cosi perfektního. A v tom je dělání replik, restomodů, nebo jakkoliv tomu budeme říkat, to nejtěžší. Tradici si totiž není možné koupit a přimísit do vašeho výrobku. Buďto jste její součástí a nebo ne. A o tom asi především byl dnešní článek.
Inkoust na dnešním textu zvolna dosychá. A my tady v redakci koukáme na záběry jedoucích skvostů a sníme o tom, že by se podobným způsobem mohly na digitální, informační dálnici objevovat restomody počítačové. Jasně, že se tu a tam objevují. Díky za to. Ovšem zdaleka ještě ne v takové míře a intenzitě jako se tomu děje ve světě aut. Není to přitom jen o penězích. Ani o znalostech, těch je pořád dostatek. Je to spíš o tom, aby mladá generace počítačových odborníků, stejně jako uživatelů, znovu našla úctu a obdiv k počítačové tradici. Aby si lidé začali počítače zase užívat, jako cosi velkolepého, vlastně vpravdě zázračného. Muži z dnešních videí jsou tvůrci takové tradice ve světě aut. Kéž se IT oboru podaří vybudovat podobnou atmosféru také v hájemství bajtů a bitů. Asi jo, trošku těm automobilistům jejich velkolepý svět závidíme. A jsme si zatraceně jistí, že srovnatelný retro potenciál mají také počítačové stroje, nejen ty plechové. Je to ale na nás, programátorech, správcích systémů, a dalších IT profesích, stejně jako uživatelích samých, jestli si něco podobného vybudujeme, a především užijeme, taky. Držme si palce.