O velkoleposti malinkatých aut

Šéfredaktor věnuje Šardymu. Za inspiraci na poli počítačů, neúnavnou podporu v uměleckých experimentech a v neposlední řadě za svezení v jeho tehdy prvním vozidle – neodolatelně zánovním Fiatu 500.

Opět se vám hlásí šéfredaktor osobně. Šardy byl můj nejlepší kamarád na základní škole. Pamatuji se, jak tenkrát my všichni, kluci školou povinní, obíhali auta na sídlišti. Moc jich tenkrát nebylo. A jen občas se, tu a tam, mezi Škodovkami, objevil cizí vůz – Ford Escort, nebo dokonce Mercedes. Byly to zlaté časy. Věřili jsme, že maximální rychlost na tachometrech je pravdivá. A taky jsme snili, že se jednoho dne staneme řidičem kamionu, závodníkem, nebo aspoň, to byla jasná záložní volba, budeme řídit autobus.

Dávali jsme samosebou přednost velkým autům. Pořádným autům. Velikost hrála roli. Žena měla mít velké poprsí. Porci rajské v jídelně to chtělo také velkou. Jakožto budoucího knihomola mě přitahovaly velké knihy. A přece. S postupem let. Velkým počtem let. Jsem začal přicházet na chuť věcem malým. Dokonce mě úplně dostávala představa, že je vlastně vychytávka užít si něco malého na maximum.

Proto se v dnešním článku zabývám malými automobily. Každá slavná automobilka nějakého prcka vytvořila. Leckdy se jednalo o ctnost z veliké nouze. Fiat 500 byl odrazem nedostatku materiálu v poválečné Itálii. Renault 5 byl určený pro chudou francouzskou rodinku. Stejně tak později Citroen Visa (za železnou oponou jsme jej znali jako Oltcit). Golf se vytrhnul z opratí a stal se sporťákem. To malí kašpárci občas dělají. Hyundai na sebe strhnul úspěch neslaným nemastným, a proto dietním a roztomilým, modelem Getz. Polo, Panda, Uno, berušky a broučci na čtyřech kolech se rozjely po silnicích celého světa, po několika kontinentech. A tak se automobilovým snem afrického rapera stal německý Golf, namísto americké limuzíny.

A protože dnešní článek píše sám šéfredaktor a nikoliv jeden z řadových redaktorů – provinčních pisálků, začneme velkolepě. Sofií Lorenovou. Jak víte, soustavně kritizuji nedostatečné uvádění její výjimečné osobnosti v článcích PCKONTAKTu. Nazývají mě tu v redakci mužem posedlým Sofií. A tím také doopravdy jsem. Teď bych rád ovšem na Sofii odkázal jednou znepokojivou otázkou. Té dámě je nyní devadesát. Se svou slavnou podobou z éry La Dolce Vita už nemá, a ani nechce mít, společnou image nebo život. Dopřejme jí tedy, s patřičnou úctou, obdivem a vděčností klid. Ovšem kdo přijde namísto ní?

A tím se dostáváme k italské modelce, rumunského původu. Catrinel Menghia. Neodolatelná, ovládající několik jazyků, bývá k Sofince přirovnávána. A pozor, sama paní Lorenovou navštívila a staly se přítelkyněmi. Ostatně italská diva Sophia inspirovala celé generace žen, včetně Penelope Cruz, která jí považuje za svůj vzor a nijak se tím netají. Ale o tom zase až někdy jindy. Teď si tu pustíme reklamní klip na vůz Fiat 500, vyladěný firmou Abarth, jejíž tváří se právě Cantrinel stala. Uvidíte klip, co dotyčnou proslavil. A stal se možná jednou z nejslavnějších reklam pouštěných v přestávce proslulé americké sportovní události Super Bowl. Titulky k italskému dominantnímu monologu jsou asi zbytečné, ale tady nabízím pár vodítek. Beztak ta slova asi nebudete ani vnímat, jen melodii a především dynamiku toho hlasu, áááááách. „Co na mě koukáš? Co? (… přistupuje k dotyčnému …) Chudinko. Zakoukal ses do neznámé exotické krásky, viď? Nevíš, co od ní čekat. Kladeš si vzrušující otázky. Jsem komplikovaná žena, víš…“ A tak dále, až do vyvrcholení. Pochopitelně automobilového. Baví mě představa amerických tlouštíků, s popcorny v klínech, jak valí oči na tento reklamní a vpravdě filmový skvost. Fiat prý utržil za prodej Abarth vozů v Americe slušné zisky. Proč asi?

Ovšem, teď potřebujete dát něco na zeď. Nebo na dveře vaší skříňky v převlékárně, na stadionu, plovárně či továrně, kde skládáte na lince mikrovlnky. Chápu, rozumím, tady ji máte. Fotografie pořízená právě jako vyjádření pocty nové Sofie své božské předchůdkyni.

Modely 500 měly vůbec odjakživa divokou a veskrze neotřelou reklamní kampaň. Auto pro zlobivé kluky. Rošťáky. Tak nějak to Fiat pojal. Nebyla nouze o nekorektnost, sexismus. Prostě to všechno, co mají čtenáři PCKONTAKTu tak rádi, mu ha ha. Připomeňme si. Mluvíme tu přeci o italských autech. A Itálie, panence Marii díky, vždy byla a navždy zůstane symbolem neotřelé krásy, nekomformního chování a přitom naprosté elegance. To všechno namícháno dohromady. V srdcích jejích fanoušků. O jiných částech těla nemluvě.

Teď se ovšem přesuneme do Francie. V onom dětství, plném automobilového snění, jsme se Šardym proháněli po bytě jedno super rychlé auto na dálkové ovládání. Nebylo na vysílačku. Prostě drátem spojený model a ovladač. Proto se za ním muselo tak pelášit. Vydávalo nespoutané zvuky a jezdilo asi tak třikrát rychleji než jiné podobné hračky. Když jsem pak o nějakých 25 let později seděl vedle Šardyho v jeho sportovně laděném voze Audi, vrtalo mi hlavou, zda-li v něm nezanechal dojem právě tehdejší modrý model. Šlo o Renault 5 Turbo. Byť na baterky. Tenkrát jsme ani jeden netušili, že tento kult se proslavil ve světovém seriálu rallye, v rámci vpravdě legendární skupiny B. Jason Cammisa vypráví o tomhle autě se svou nenapodobitelnou vášnivostí a poetikou.

A nyní vzhůru do Německa. Giugiaro. Toto jméno je sice veskrze italské a jeho nositelem slovutný, po výtce italský, designér. Právě jej si však najmula německá firma Volkswagen, aby pro ní navrhnul podobu nového vozu, který měl nahradit legendárního Brouka. Dobrá věc se podařila. A jak má německý automobilový gigant ve zvyku, ověřený vzorec pak opečovával celé další roky a generace. My jsme tu pro vás připravili odkaz na velmi zdařilý dokument, který shrnuje atmosféru kolem tohoto fenoménu na čtyřech kolech. Mít maximální zážitek z malých věcí. A k tomu navrch další námět: neměnit koncept, který funguje. Namísto revoluce raději evoluci. To nemusí každého návrháře nebo inženýra bavit. Zato to zjevně bývá po chuti fanouškům, co potom hází na stůl měšce plné zlaťáků, aby si mohli něco takového koupit. Něco úžasně obyčejného.

Jeden věru neví, zda-li je tu řeč o obyčejných autech nebo neobyčejných. Rodinných nebo sportovních. Balí se na to dračice a nebo do nich usedají mámy, aby jely nakoupit do supermarketu? A právě to je asi na těch malých autech nejzábavnější. Vždyť nám připomínají, že velikost spočívá v maličkostech a naopak z leckteré maličkosti se dá vykřesat něco velkolepého.

Tady u nás v PCKONTAKTu se neustále pohybujeme našimi texty na hranici kýče, nekorektnosti, ba přímo nepřesnosti. A děláme to rádi. Pro sebe i pro vás, naše vážené čtenáře. „Musíte být hodně špatní, abyste dokázali být dobří!“, takhle to onehdá vyjádřil jeden slavný scénárista. A tak završíme dnešní článek pořádnou porcí romantiky. Když Fiat 500 slavil úctyhodné výročí existence, zaplatil Fiat velkolepou produkci, na jejímž výstupu už nebyly pouze reklamy, nýbrž krátké filmy. Láska, romantika, nezbednost a nostalgie. Pytlík bonbonů, ze kterého si spolu s námi třeba také rádi zobnete. Někdy jsou věci skutečné jako sen a naopak. Staré může mít půvab nového. Dát dohromady tradici s inovací, to je umění hodné nejlepších barmanů, co dovedou namíchat ty nejlepší koktejly.

A na samotný závěr ještě špetka luxusu a výstřednosti, ovšem v kompaktním balení. Být milionářem totiž nakonec nemusí být zase až tak zlé. Ve speciální edici Riva se objevil Fiat 500 jakožto „ta nejmenší jachta na světě“. S nádherným interiérem, a přístrojovou deskou vykládanou mahagonovým dřevem. K vyjádření pocitů z edice Riva se nám může hodit zvolání věhlasného sexuologa Radima Uzla: „Nebraňme se tomu!“