Říká si Hauser. A pochází z Chorvatska. Na ničem z toho ovšem nezáleží. Podstatné je, že podepsal smlouvu s Luciferem. A za odměnu získal nadání hrát na violoncello takovým způsobem, že si získá srdce a zbytek těla každé ženy v doslechu své hry. Hovoříme tu tedy o paranormálním jevu. Metafyzickém efektu spolčení se s čertem. A náš čtenář má veliké štěstí, jelikož se na tuto oblast specializujeme. Jsme v ní vlastně odborníci na slovo vzatí.
Mluvili jsme o čtenářích. Ale měli bychom spíš psát: čtenářky. Upřímně řečeno, neustále na našich stránkách otiskujeme krásné ženy, ale zdaleka ne tak často pozoruhodné muže. A to nám právě čtenářky, co nás občas zvědavě čtou, mají za zlé. Tímto článkem je odškodníme měrou vrchovatou. Až ho uslyšíte hrát, pochopíte. Vlastně pocítíte. Připravené? Jasně, že nejste připravené. Na tento zjev nikoliv. Tak se pěkně posaďte a začínáme. Zvolna. Příběhem lásky. Love Story. Vaše víčka těžknou. Chce se vám spát. Cítíte se naprosto uvolněné a oddané tónům, které se nesou prostorem.
No tááák. Co je s vámi? Probuďte se, přeci. U sta hromů, celé uhranuté. Dobře, však my víme, je to moc ďábelská, nadpozemská. A co má podle vás říkat ona pianistka? Na stejném koncertu ještě chvíli zůstaneme. Prostředí je vskutku velkolepé. Pokud přistoupíte na fakt, který vám předkládáme – tedy, že Hauser se upsal. Dá se očekávat, čas od času, že Lucifer za ním pošle kontrolu. Nějakou inspektorku z pekel. Aby zkontrolovala, jak Hauser prospívá, a jestli mu opravdu všechny ženy omdlévají v náručí. Zkrátka a dobře, zda jde vše podle plánu a jeho duše pak bude k mání, až kontrakt vyprší. Shodou okolností se inspektorka objevila. Na stejném místě. Uprostřed amfiteátru, přímo na pódiu, s tahací harmonikou v rukách. Ano, tohle není stvoření, co by padalo Hauserovi k nohám. Toto je ambasadorka temnot, onoho světa, objevující se na Zemi v podobě čardášových tanečnic, prsaté obsluhy v námořnických krčmách a jako bludná víla, svádějící svým zjevem poutníky na cestách do přilehlých močálů. Jak vidíte, dnešní článek je plný nadpřirozených sil. A nadpřirozené muziky. Nuže, je tu pekelné tango.
Mimika Hauserova obličeje je dokonalá. Proklatec, a zároveň oběť, vědomý si svého údělu, kterému se upsal na pergamenu, kapkou vlastní krve. Inu, při pohledu na tu harmonikářku bychom to asi podepsali taky. Je vůbec ten její kukuč možné nějak jednoduše popsat? Ale na to teď beztak nemáme čas ani prostor.
Čeká nás teď totiž návštěva z druhé strany. Asi jste o tom slyšeli. Pokud se o něčí duši pokouší moc pekelná, pak z druhé strany dotyčného všemožně zachraňuje opačná síla andělská. V tomto případě se objevila na scéně italská diva Benedetta Caretta. Zpěvačka s hlasem, co křísí mrtvé a obrací bezbožné na pravou cestu víry. Ehm, krom toho disponuje postavou a tvářičkou, co se náramně hodí pro záchranné akce týpků jako Hauser. Jak zanedlouho uvidíte, výsledkem zápasu byl čirý pat. Benedetta, v náručí Hauserově, samosebou ztrácí vědomí, ovšem Hauser, jakkoliv jindy čertovsky sebejistý a sebestředný, ztrácí v případě této děvy sám půdu pod nohama.
Nesporně jeden z nejhezčích párů v dějinách hudby. Konečně, peklo i nebe poslalo do hry to nejlepší. Byl z toho tuze pěkný románek. Bohužel, netrval dlouho. Hauser už je údajně s jinou dívkou a Benedetta, milující hory, už zase slézá vrcholy a štíty. Dá se vůbec tak snadno odbýt zjevení podobného páru? Není na místě něco víc? Jak říkal Petr Ulrych – slova jsou jen slova, ale písně jsou alespoň písně. A tak si tu namísto plačtivých stesků dejme další kousek, co tihle dva, spolu v náručí, nahráli. Díky bohu i ďáblu za to.
Jasně, že tenhle pár ještě neopustíme. Nakonec si je můžete najít sami. Měli byste. Ovšem my semka vložíme jejich nahrávku, kde se ke zpěvu Benedetty přidává hlas samotného Hause. U všech rohatých, ten s tím úpisem dostal, kromě viloncella, navrch ještě perfektní hlas. Je to zážitek na druhou. Tihle dva se sice nakonec rozešli, ale buďme rádi, že se vůbec setkali. Písnička Shallow je notoricky známá. A nahrál jí kde kdo. Tady v té úpravě zní zase jako obvykle, tedy výtečně.
Je načase se s Hauserem rozloučit. Není k tomu vhodnější skladby, než-li filmová muzika ke snímku Piráti z Karibiku. Duše pana Chorvata je pravděpodobně v kýblu. Asi si jí nakonec opravdu vezme ďas. Ale jestli chcete slyšet, co si o tom myslíme my tady v redakci. Stálo to za to. Hausere, vděčně ti tiskneme ruku a přijmi, prosím, všechny naše čtenářky velkoryse a s náležitou péčí. Zaslouží si jí.
Pssst. Jste tam ještě? Otřesené, rozrušené, neschopné se odtrhnout? Copak vás můžeme takhle nechat. Napospas vaší nedočkavosti a nenasytnosti? Dobrá. Ukážeme vám, vlastně tak trochu pro výstrahu, proč je třeba si na Hausera dávat pozor. Pamatujete si ještě na onu pianistku z prvního romantického kusu? Tak si představte, že Hauserovi zcela podlehla. Zahodila klasické partitury a propadla rockovým motivům. A taková to byla hodná a vážená dáma klasické hudby. Tady to máte. We Are the Champions. Namísto Beethovena a Mozarta, Fredie Mercury a kapela QUEEN.
Ale no tak. Vy dneska opravdu zlobíte. Jste neposedné, ba přímo nepříčetné. Takhle vás nedostaneme do postele. Bez Hausera, pochopitelně. Pochopte to. Cože? Málo nevšedních mužských v článcích na PCKONTAKTu? Inu, máte pravdu. Zanedbáváme vás, vážené čtenářky. Stydíme se. Kajeme se. Tak ještě poslední, ale opravdu. Mějte rozum, vždyť je to démon. No právě, vždyť my víme. Může být vhodnější ďábelská tečka, než-li skladba Wicked Game? Chris Isaak jí prý napsal krátce po jednom nočním telefonátu s nezbednou dívkou. Chtěl v ní varovat před přitažlivostí lidí, kteří nemusí být zrovna tou nejvhodnější známostí. Složil ten kousek pro výstrahu. Tady to máte.