Dnešní článek je opět hudební. Za okny redakce je ponurý den, se spoustou deště a zamračeným nebem. Toť ovšem ideální kulisa pro zpěvačku, kterou vám dneska chceme představit. Jako herečka je Theresa Frostad Eggesbo známá dost, díky jejímu obsazení do veleznámého a populárního norského seriálu Ragnarok, z produkce Netflixu, kde vystupuje jako nemilosrdná a chladná Saxa. Oč v příběhu vlastně jde? Bohové žijí stále mezi námi, někteří to o sobě vědí, někteří nikoliv. Dospívající muž Magne začíná hrozivou skutečnost o sobě teprve tušit, zatímco Saxa už vše ví a brání postavení svého klanu. Přikládáme drobnou ochutnávku, abyste věděli, o čem je řeč. Věříme, že k pochopení atmosféry příběhu nemusíte norštině hlavních protagonistů rozumět. O tom umění je, slova nejsou vždycky to nejdůležitější. Podstatná a vzrušující je ta představa, že kdyby se svářící strany spojily, vznikne možná něco epochálního, co každou ze svářících se sil přesáhne. Je o čem snít…
Zkraťme to, kukuč Saxy položil na lopatky muže nejprve v Norsku, a následně v dalších částech světa. Divíte se jim? K našemu překvapení ovšem existuje ještě druhá, o poznání méně známá, tvář herečky, a totiž její kariéra muzikantská. A jakmile jsme poprvé ochutnali její hudební tvorbu, bylo jasné, že o ní na PCKONTAKTu prostě musíme něco napsat. V redakčním plánu jsme sice měli text o českých osmibitových počítačích, ale hlas dnešní zpěvačky nás natolik uhranul, že jsme zůstali přibití k redakčnímu stolu. Asi jako když máte namířeno ven a za okny zahřmí, přičemž se na okenní tabulky vzápětí snese nemilosrdný přívalový liják. V dešti si zrovna nelibujeme, ale když nás zastihne pod střechou, může být pohled za okny fascinující. Přesně tak to je s dnešní severskou divou a její hudební tvorbou, posuďte sami.
Theresa si je asi vědomá toho, že její jméno je pro většinu světa nezapamatovatelné. Proto zvolila jako hudební pseudonym prosté: Resa. Narodila se v Dubaji, studovala uměleckou školu v Londýně a usadila se v Norsku. Máme tedy co do činění se světoběžnicí. Ráda zpívá na boso a vůbec vystupuje bez nadbytečného líčení. V jednom rozhovoru se nechala slyšet, že zatímco herectvím se vyjadřuje navenek, muzika jí dává prostor poodhalit svoje nitro. Pokud se nás týče, vítáme odhalenou Resu po všech stránkách.
Hned úvodní píseň naznačuje, že toto arabsko – anglicko – norské stvoření má v tvůrčí brašně připravené nebývalé výrazové prostředky. Protože je Resa herečka, může kombinovat hned několik výrazů. Zpěv a skoro až divadelní způsob pohybu a tance. Ne nadarmo se celé představení natáčí v prázdném divadle. Vše nasvíceno, ale bez kulis a diváků. Tři muzikanti jakoby se na scéně téměř ztráceli. Zůstává hudba, ale jaká hudba. Kombinace elektrické kytary, vyhrávající veskrze akusticky pojaté akordy. Kytarista by klidně mohl třímat v rukách španělku. A po jeho boku houslistka. Bez té by byla skladba vlastně poloviční, nikoliv jen třetinová. Resa v závěru klipu dokonce divadelně pokleká a její finální pohled do kamery je hypnotizující. Inu, herečka. Její styl zpěvu je až orientální, s natahovanými tóny a neklidnou intonací, co místy připomíná spíš violu než hlas. Takhle nějak zní hlas duchovního, co oznamuje jitro z jedné z věží, co vás probudí nad ránem uprostřed Istanbulu.
Další kousek je v kontrastu s předcházejícím. O poznání rytmičtější, jakkoliv kukuč severské princezny zůstává ledovým, jak se na Saxu sluší a patří. Také aranže je bohatší, s více nástroji a syntezátorovým podkresem. Nadále se pohybuje rozvážně, ovšem z textu i hudby je jasné, že tento poklidný pohyb nezastaví ani tlustý svazek ocelových lan či betonová bariéra. Právě kombinace tolika výrazů a žánrů, a zároveň klid sunoucího se ledovce, jsou symbolem Resiny tvorby.
Rozhodně stojí za to poslechnout si Resu takříkajíc v civilu. Už z toho, co jste slyšeli, vám musí být jasné, že každá pořádná máma bude svého synka před podobnými ženami chránit: „Tomášku, s tou Resou se už scházet nebudete. Já mám o tebe takový strach.“ No jo, jenže podobné ženy prostě muže odedávna přitahují. Po pár prvních přeřeknutí si severská princezna jednoduše otevře láhev norského vína a po krátkém čin-čin do sebe kopne pohárek. Táááák. Hrůzou přivřené maminčiny oči se vzápětí doširoka otevřou, když dotyčná porcuje vášnivě cibuli, zatímco vykládá o potřebě vyrovnat se s emocemi. S nožem to jistě umí znamenitě, pomyslí si maminka, a jaká je asi teprve její matka, budoucí Tomaškova tchýně? Marně však maminka táhne Tomáška za ruku pryč, co nejdál od té příšerné ženštiny. Tomášek už z ní oči nespustí. A my se mu nedivíme. Dobře, maminka může mít nakonec pravdu. Je možné, že nebohého synka objeví jednoho dne někde v příkopu, s probodnutým srdcem, ale uznejte, že tahle Resa má prostě něco do sebe. Krom toho je veskrze originální a neotřelá. Copak ještě někdy hudební branže uvidí uvádět nové album ženu, která přitom zároveň připravuje boloňské špagety?
Na závěr si pustíme skladbu Heavy. Jedná se blues a Resin hlas jakoby byl právě pro tento zádumčivý žánr stvořený. Zároveň je v jejím přednesu cosi velkolepého. A jakmile se ve druhé části přidají bicí a její hlas je zahalen do lehké ozvěny, dostane skladba až katedrálový rozměr. Nesmírně chytlavý je doprovodný hlas, co celou atmosféru dokresluje jako učiněný chrámový sbor. Sečteno a podtrženo, klidně by se mohlo jednat o píseň k příštímu bondovskému filmu, pokud se ještě někdy budou nějaké pořádné bondovky natáčet.
Článek je téměř hotový. Za redakčními okny se střechy lesknou deštěm. Zbývá vytáhnout papír z psacího stroje a vhodit jej do kastlíku, který bude nad ránem probírat mrzoutský šéfredaktor. Pche, namísto žhavé a prosluněné Sofinky nějaká zmrzlá bledule z Osla? Ale šéfe, i vy si občas potřebujete zchladit Italkami poblázněnou palici. Považte, vhodit v pravou chvíli do číše prozářené sluncem jednu kostku ledu, to má přeci také svoje kouzlo. Ale vykládejte něco šéfredaktorovi. Je to prostě pes. A kdo je Resa? Snad jste se o ní dneska dozvěděli alespoň něco. I když, slova jsou jen slova, zatímco písně jsou alespoň písně. A tak si ještě na závěr dáme pecku Who?, ta zní moc dobře. Reso, děkujeme pěkně, váš chlad byl a je prostě neodolatelně osvěžující. U sta norských hromů, tohle byla opravdová severská jízda.