Tady v redakci éru domácích počítačů, tedy osmibitových a později dokonce šestnáctibitových strojů 80. a 90. let, zbožnujeme. A v našem redakčním srdci v tomto směru zaujímá významnou pozici Sinclair ZX Spectrum. Ovšem ignorovat jeho rivala, značku COMMODORE, by bylo jako nevšímat si Škodovky mezi osobními automobily. A právě model C64 se stal kultovním. Jakkoliv nebyl ani nejhezčím ani nejroztomilejším ani technicky nejvyspělejším. Prostě byl, a bylo jej mezi lidmi hodně. Tak nějak odrážel povahu šéfa, Jacka Tramiela. S buldočí povahou člověka, který se dostal z pekla koncentračního tábora, považoval obchod za válku a s tímto přesvědčením k němu přistupoval. Měl v sobě navždycky nastřádané hrůzy nacistické perzekuce, a tak německým teenagerům, zahleděným dopředu, zkoušel strkat do kapes, namísto počítačových her, software pro výuku dějin, aby skrze výklad fašistických zvěrstev zabránil v jejich zopakování. Brzy pochopil, že o dějepis nemá tradičně zájem žádný teenager, německé z toho nevyjímaje, a nechal toho. Možná mu taky mezitím došlo, že přestěhovat se do Ameriky, která jen o sto let dřív téměř vyhladila původní obyvatele kontinentu, jej také nezařadilo mezi morální vítěze. Jak asi reagoval na zprávu, že šéfem amerického kosmického výzkumu se stal Hitlerův spolupracovník, jakýsi pan Braun? Byl to vlastně smolař. A my bychom jej za tátu nechtěli. Jenže, dal světu nejrozšířenější počítač všech dob. Proto si nás může namazat na chleba a udělat na nás kdykoliv dlouhý nos. Před jeho obchodními úspěchy musíme uctivě smeknout buřinku.
A pokud čekáte od bulvárního plátku podrobnou specifikaci modelů a nebo svědomitě sestavený životopis páně Tramiela, musíte na Wikipedii (https://en.wikipedia.org/wiki/Jack_Tramiel). My semka namísto dlouhých litanií vrazíme celobarevnou fotku C64 a pokračujeme v krasojízdě…
Nejprve si pustíme pár minut s kurátorem ALZA muzea. Tento rtuťovitý chlapík si tradičně nebere servítek, prohlásí model za nespolehlivý zmetek a nevzhledný chlebník. To se nám vlastně líbí. Hodně tatarky a kečupu. Pomluvit výjimečné a podpatkem polobotky se otočit na plodech pracovitých. O tom přeci bulvár je. Recenzi tak přežije pouze kvalitní klávesnice a samo sebou hry. Je to taková zkouška verbálním ohněm na úvod. A uvidíte, jak to buldočí C64 bez problémů přečká. Naše palce míří vzhůru, nad jeho odolností vůči pomluvám.
Pan kurátor zmínil operační systém GEOS. Tedy grafický systém, s okénky a ikonkami. Někomu to může znít jako kachna. Ale jakmile se opeřenci podíváte pořádně na křídla, sednete si na zadek a vaše spodní čelist zazvoní o stůl. Nikdy bychom po vás nechtěli koukat na celou následující předváděčku. Ovšem je to podívaná velezajímavá a je otázkou, za jak dlouho se od ní dokážete odtrhnout.
Dost bylo technických debat, jde se na hry. Jaképak cavyky, jdeme balit holky. O hrách byly domácí počítače především. Kdo nehrál, nebyl počítačový uživatel. Na skříň v dětském pokoji patřila fotka Sandry a do ruky, ehm, joystick. Autor videa správně zmíní, že skutečný potenciál stroje využili programátoři až po nějaké době, kdy se s ním důkladně seznámili a začali z něj mačkat maximum. Až tohle pochopí tzv. moderní IT, možná se tempo migrací systémů na nové verze všeho sníží a uživatelé se zase jednou dočkají svižného a užitečného aplikačního softwaru na PC.
Zvláštní kapitolou byla muzika, co hrála na pozadí C64 her. A mezi jejími autory vyčuhuje postava Roba Hubbarda. Zvukový čip SID se stal hudebním nástrojem svého druhu. A dodnes na něj někteří muzikanti nedají dopustit. V případě tohoto skladatele došly věci tak daleko, že byl uspořádán koncert jeho osmibitové muziky, se skutečnou filharmonií. Student konzervatoře, budoucí dirigent, vzal Hubbardovy kousky a rozepsal je pro seriózní hudební těleso. Muzikanti hráli toho večera namísto Mozarta Hubbarda.
A u muziky ještě chvíli zůstaneme. Vzpomínáte na buldoka, co zkoušel poučovat německou mládež o hrůzách nacistické minulosti? Tím u nich tehdy sice nezabodoval, ale o pár let později už prodával velké množství C64G právě v Německu. A stroj tam má dodnes nadšené fanoušky. Jeden z nich nám ukáže, jak se do rozhraní C64 zapojí krabička, co umí propojit kultovní hrací skříňku s klávesami. Samotné rozšíření má tuze roztomilý firmware. A skladba Golden Boy zní rovněž výtečně.
Logo COMMODORE má dodnes svého vlastníka. A vlastníkem licence, s jistou ironií osudu, je německá firma. Skutečně, realita umí projevit svůj smysl pro čený humor. Pan Tramiel se musí nad tímto úkazem v rodinné hrobce docela šklebit. Říkali jsme už, že to byl životní smolař. Snad jej aspoň potěší, že s tímto logem vzniknul zbrusu nový C64. Uvnitř normální PC, ale navenek k nerozeznání od svého předka. Nabušený Linuxem a spoustou emulací. Proto může jeho autentičnost budit jisté rozpaky. Tučňák v osmibitovém fraku, kterému kape ze šosů voda. Okénka po uzavření explodují. Nabízí se animovaná tapeta obrazovky. Klávesy jsou barevně podsvícené. A operační systém dokonce mluví. Sečteno a podtrženo, vypadá to jako precizní model nákladního auta, co někdo zmenšil, natřel na růžovo, a přimontoval k dětskému kolotoči. Však taky moderátor připomíná navoněného Kena od Barbie. Celou dobu má uchvácený a zasněný výraz kluka, co si koupil tajně pornografický magazín. Ale recenze je to jinak příjemná. A tak mu vše slizké, lepkavé a přeslazené odpouštíme.
A když už máme prsty upatlané, pojďme ochutnat ještě jednu příjemnou hardwarovou zvrhlost. Už v 90. letech někoho napadlo model C64 oživit. Vzniknul tak pozoruhodný stroj WEB.IT. Počítač s předinstalovanými Windows 3.1, Lotus produkty a emulátorem C64, to vše jako firmware v ROM. Emulátor C64 se aktivoval stylově – speciální klávesou s logem COMMODORE. Mimo jiné si během videa můžeme zopakovat, jak licence měnila vlastníky. Bylo to veliké dobrodružství.
A na samotný závěr nám jistý dobrý muž naprogramuje program Hello World na C64, v asembleru, tedy strojáku. Hned na úvod zmíní, že k tomu není potřeba AI, které prý beztak nabízí v této oblasti nesmyslné příklady. Asi trochu přehání, ale na přehánění se v našem PCKONTAKT magazínu přeci specializujeme, takže je to vlastně náš člověk.
Když se to tak vezme, pan Tramiel mohl se stejnou vervou vyrábět a prodávat cokoliv jiného, třeba pračky nebo mixéry. K domácím počítačům nijak zvláštní vztah neměl. Tento odstup vlastně sdílel i s ostatními producenty slavných domácích počítačů. Postupně si je představíme. Kdo ví, možná právě tenhle nadhled umožnil dotyčným, aby se dokázali v obchodní soutěži nakonec prosadit. Pravděpodobně by ke zmíněnému Kenovi došli, dali mu pohlavek, ať si nehraje jako malej kluk a vypnuli mu barevné podsvícení klávesnice, co jeho C64X hračka nabízí. A on si jej samozřejmě hned zapne. No tak, Kene, nehraj si a koukej dělat něco pořádného. Třeba program, co vypíše stokrát na obrazovku: „Nikdy se nestanu nacistou.“