My se ještě neznáme. Jmenuji se Kadeřábek. Celým jménem, Jaroslav Kadeřábek. Mohli byste mě tedy oslovovat Jardo. Ovšem šéfredaktor mi neřekne jinak než „inženýrek“. Mám dojem, že obdivuje technické typy, sám tváří bulvárního plátku PCKONTAKT. Proč jsem tuhle práci vůbec vzal? Manželka Magdička říkala, že v bulváru se dobře platí, prý: „Penízky teď budeme potřebovat, Jaroušku.“ Měla pravdu. Tedy alespoň v tom, že bychom je potřebovali. Jinak byla tradičně vedle. Plat v PCKONTAKTu je bídný a krom toho, nikdo tu na technické texty není zvědavý. Ó pardon, šéf by mě opravil: „Čtenáři PCKONTAKTu nejsou na technické texty zvědaví.“ Tento odstavec jsem propašoval na začátek podkladů ve chvíli, kdy přiopilý sazeč koukal jinam. Cítil jsem živočišnou potřebu ospravedlnit se za to, že následující odstavce nejsou zdaleka tak technické, jak by se slušelo. Moje originální pojednání začínalo slibně: „Základ vozidel tvořil typický podvozek koncepce Tatra, nesoucí přední nápravu odpruženou zkrutnými tyčemi s nastavitelným předpětím…“ Originál se nezachoval. Rozzuřený šéf z něj před mýma očima vyrobil papírovou vlaštovku a vyhodil jí následně z okna. Povídá: „Inženýrku, koukejte, jak pěkně letí. Buďto mi napíšete pořádný bulvár a nebo poletíte za ní.“ Možná vám vrtá hlavou, proč jsem neodešel hrdě do Světa motorů. Máte moje přiznání – zamiloval jsem se. Každou noc tajně okukuji fotky Sophie Lorenové na šéfově poličce v kanceláři. Nemůžu se od ní odtrhnout. A proto napíšu text o té proklaté Tatře, aniž bych v něm použil jedinou vzletnou technickou definici. Sofinko, už jdu…
Tak tedy, obě zadní nápravy byly odpruženy podélně uloženými poloeliptickými listovými pery. Sákryš, takhle ne, jinak. Bylo srpnové vedro a pro Milana Galiu to byl první měsíc v Tatře. Stal se šéfem konstrukce nebo tak něco. Bylo to nakonec jedno. Psal se rok 1967 a v socialistickém Československu chcípnul konstruktérský pes. Takže na vaší pozici moc nezáleželo. Šlo o pozici státu a ta byla docela bídná. Chyběly valuty, tedy měna západního imperialismu. Nedostávalo se různých druhů kvalitního zboží, obyvatelstvo se bouřilo. A tak jediný profit zaznamenaly hospody, kde se odjakživa bouřící Češi a Slováci houfovali. Ten den si Galiu zavolal ředitel. A sakra, proletělo mu hlavou, pravděpodobně jej čeká další plamenný projev na téma splnění a překonání plánu pro aktuální pětiletku. A k tomu to příšerné vedro. Alespoň bude ředitelova sekretářka oblečená nalehko, Ivetce to vždycky sluší (za tuhle větu mě šéfredaktor vděčně obejme).
Když Galia vešel do kanceláře ředitele, byla už plná lidí. Dobrou polovinu tváří vůbec neznal. Co do továrny ty mladé týpky přivedlo? Na STB dorost nevypadají. A hromadný nábor se přeci neděje za asistence podnikového ředitele? Ostatně, kolem přešla půvabná Ivetka a její parfém zahnal všechny chmury. Přesně na deset minut. „Tak pánové, nebudeme to zdržovat. Tady náš šéf konstrukce si vás poslechnul (to bylo těch 10 minut) a teď vám k tomu řekne své. Prosím, soudruhu Galio, začněte…“ Ehm (najednou mu došel hrůzný obsah všeho, co podprahově slyšel, zatímco se opájel Ivetčiným parfémem). Do Afriky s československým náklaďákem? A ještě ke všemu s podměrečným typem 805, co už mezitím vyšel z výroby? Mezitím Ivetka vyšla ze dveří. A s jejím parfémem značky Channel, pašovaným jejím věrným podnikovým šoférem Sváťou ze západního Německa, zmizela poslední Galiova naděje, že by tohle srpnové pondělní vedro mohlo mít přeci jen také světlé stránky.
No dobře tolik bulvární pohled na věc. Ono to mohlo být také jinak. Trošku jinak, Ale pro pravdu nás přeci nečtete, aspoň tak mi to kladl na srdce šéfredaktor. A proč si nakonec nepustit vyprávění přímo z úst účastníků. Nejprve nám k tomu poví pár slov Jiří Plaček, který byl hlavním řidičem a mechanikem celé expedice Lambarene. V budoucnu se měl stát slovutným doktorem, ale v době expedice mu ještě teklo studentské mléko po bradě. Byl idealistou. Považte, idealistou uprostřed šedesátých let socialistického Československa.
A teď si dáme shrnutí celé události přímo z úst pana Galii. Vzpomínky důchodce už nezmiňují Ivetku. Ne, že by si na její vůni nepamatoval, ale manželka Maruš by pro jeho snění nemusela mít patřičné pochopení. Zvláště oceňujeme krásnou češtinu obou pánů. Takhle pěkně už dneska mluví málokdo. Jakkoliv zůstáváme bulvárním plátkem, květnatý čeký jazyk tu necháváme zaznít s chutí.
Šedesátými léty a okupací Sovětským svazem skončilo budovatelské období socialistické éry. Nastoupila tzv. normalizace. Tou prochází každý režim. Zatímco se tak snaží dát věci do pořádku, definitivně se od základů hroutí. Nastupující normalizaci můžeme pozorovat i na současném evropsko – bruselském režimu. Ale to by bylo na jiné vyprávění. Stačí říct, že Tatra 138, respektive její nástupce Tatra 148 byly náklaďáky, které kromě vození léků do Afriky, vlastně postavily všechna ta socialistická sídliště, co dodnes známe. A jsme za jejich existenci patřičně vděční, jelikož režim kapitalistický staví už pouze pro bohaté, a v o poznaním menším množství než za socialismu. Pak si v těch režimech vyberte ten nejlepší, u sta hromů. My si tu, namísto přemítání nad režimy, pustíme dokument o Tatře 148, jelikož slovy pohádkové písně: „… postav třeba zeď. Žal se krásně vstřebá, začni s tím hned teď.“
Vzhledem k jejímu výjimečnému postavení v rámci socialistické výstavby si Tatra 148 zahrála i ve filmu. Mladičký herec Hrušínský, dnes ředitel divadla brojící proti komunistům, si tehdy v komunistickém šlágru zahrál dokonce hlavní roli. Jak ten čas letí. Herec je to nicméně výtečný, a tak mu tu trochu politického zmatku v kebulce odpusťme. Jsme koneckonců také součástí režimu, my všichni, včetně bulváru. Ani není v těch dvou zvoláních velký gramatický rozdíl: 1. Jsem proti imperialistickému kapitalismu (užíváno do roku 1989). 2. Jsem proti komunismu (užíváno od roku 1989). Tuhle režimní frazeologii se naučí každý. Talentovaný herec ze všech nejlíp.
A tím se dostáváme k jednomu nepojízdnému vraku. Stával na dvoře, v houští. Jakýsi muž na následujícím videu zkusí vůz, po pěti letech, znovu nastartovat. Co ho k tomu vedlo? Odpověď je klíčem ke všemu, do čeho se lidé pouští. A dokud se do toho pouští, není ještě lidský svět nadobro ztracený, má naději.
Zmíněný muž patří do sdružení Nesmrtelní dědci. Zatímco oficiální média jsou plná vražd, politických převratů a prohlášení o lepší budoucnosti, tito lidé lezou do kopřiv, aby zprovoznili vrak náklaďáku z minulého století. Mohl se stát starostou na Břeclavi a nebo rovnou poslancem v parlamentu, ale namísto toho po večerech čistí ventily zaprášeného motoru a sní o tom, jak jej zase nahodí a vyrazí za dalším retro dobrodružstvím. Retro je totiž na vrcholu. Táhne. Pěkně od spodu, mezi obyčejnými lidmi, co mají už politiky plné zuby. Nechtějí měnit svět, Evropu, nebo republiku. Zkouší dát do kupy vrak zdánlivě nepojízdné Tatry 148. A nahrávají písně. Ty možná místy znějí naivně, až budovatelsky. Ale jsou napsané a zahrané od srdce, a to se pořád počítá. I v téhle cynické době. Možná právě v téhle cynické době.
Pssst, jste tam ještě? Šéf se nekouká. Tady máte odkaz na Wikipedii, kde se dozvíte pořádnou porci technikálií: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tatra_148. Ale nikomu ani muk, roztrhnuli by mě v redakci jako pulce, že kazím bulvár. A tady ještě odkaz na podrobnosti o té velkolepé expedici: https://cs.wikipedia.org/wiki/Expedice_Lambar%C3%A9n%C3%A9.