Jakožto šéfredaktor se silnou náklonností k herečce Lorenové, cítím dramaturgickou povinnost, ba přímo poslání, dostat na stránky PCKONTAKTu co nejvíce informací o této italské divě éry La Dolce Vita. Nebojte se, nehodlám vás zahrnout hromadou faktů o jejím narození, dospívání a podobně. Co je podstatné, je její kukuč na vrcholu slávy, a potom zejména filmy, ve kterých hrála. A protože tu mluvíme o období padesátých let dvacátého století, byly první snímky pochopitelně černobílé. Nekřeňte se, a nejprve se na ně podívejte, než je začnete soudit. Barva není všechno. Zato Sofie těch dní znamenala hodně.
Začneme hned filmem, kde získala první hlavní roli. V Čechách jej Levné knihy vydaly pod titulem „Škoda, že je to taková potvora.“ Takže s trochou sběratelského štěstí můžete získat originál s českými titulky. My jej v redakci máme. Jakýsi dobrý muž ovšem vystavil dotyčný film na YouTube, a tak vám na něj poskytujeme níže odkaz, než jej smažou.
Pro úplnost, americký titul zněl „Too Bad She’s Bad.“ A neměla v něm původně hrát Sofie, nýbrž Gina Lollobrigida. Scénáristka ovšem náhodou zkoukla starší film, kde Sofie ve vedlejší roli tančila nespoutané mambo a natolik jí záběry uchvátily, že doporučila producentům obsadit Lorenovou. Je pokaždé obtížné zpětně vystopovat, co všechno se odehrálo během rozhodování o hereckém obsazení. Jisté je, že tím pádem se, stále ještě začínající italská adeptka na filmové řemeslo, ocitla ve společnosti dvou významných jmen – Vittorio De Sica byl již zavedeným filmovým esem, a to jak hereckým, tak režisérským. A Marcello Mastroianni již tou dobou požíval respekt jakožto divadelní a později filmový herec. Vznikla tak trojice, co měla v budoucnu společně psát filmařské dějiny.
Sofii bylo kolem dvaceti a přihrávka první hlavní role jí sedla. Narozdíl od kolegů se na ní také pečlivě připravovala. Zatímco veterán Mastroianni měl dle jeho slov „příliš mnoho na práci, než aby v noci spal nebo se učil text“, elévka, k údivu hereckých veteránů, odříkávala na place svůj part naprosto bezchybně. Je v tom špetka ironie, jelikož její postava je všechno, jen ne spořádaná a vzorná osoba. A tím se konečně dostáváme k ději filmu. Taxikář (ty svého času hrál Mastroianni v řadě filmů, až se bál, že už mu to zůstane navždy) je zaskočen pokusem o uloupení jeho vozu. Velitelkou lupičské party je totiž právě Lina, kterou hraje Sofie. Oběť pokusu o loupež se vzápětí do šarmantní loupežnice zamiluje. Zbytek filmu je eskapádou s řadou nepředvídatelných, ale i docela předvídatelných zápletek, během kterých Marcello střídavě vzývá a zatracuje oběť své touhy. Lina totiž neustále, leckdy už jen ze zvyku, překrucuje a domýšlí řadu vyfantazírovaných zápletek. Nedá se jí cokoliv věřit, zato se dá bezvýhradně milovat, a tomu taxikář nemůže odolat, jakkoliv často mává zlostně rukou s italským příslovečným zvoláním: „Basta!“ Lina, jakožto dcera zavedeného lupiče, svého tatínka, už zkrátka nedokáže ze zločinecké role vyjít. Chtělo by se říct, když jí miluješ, není co řešit, jenže po boku Liny toho má taxikář na řešení věru více než dost. Následující fotografie moc pěkně ilustruje, jak za svou láskou po celý čas obrazně i doslova vlaje…
Známější je ovšem přímo plakátový snímek, se scénou, kde spolu oba diskutují před Koloseem…
A když už jsme zmínili Koloseum, tak se hodí dodat, že Řím vlastně sehrál další hlavní roli. Vidět Řím té doby má svoje kouzlo. A různá jeho zákoutí dodávají celému ději šmrnc. Hlavní podívanou ovšem přeci jen poskytuje slečna Lorenová. Filmový recenzent New York Times to tehdy shrnul jasně: „Nevadí, jestli neumíte italsky. Vykašlete se na titulky. Prostě koukejte na tu ženu!“ A je věru na co koukat…
Sofinčin půvab by ale nemohl zachránit případně slabý scénář. To ovšem nebylo třeba. Naštěstí se v tomto případě podařilo dát do kupy příběh, který je sice bláznivý, ale má hlavu a patu, rozhodně není slabý a drží pohromadě. Kromě osvěžení tak nabízí také zamyšlení nad perspektivou, jakou vidí náš svět padouši a zlodějíčci. Jsou to poučné záběry a zábavný vhled do uvažování lidiček z podsvětí, kteří umí být stejně tak úskoční jako prostě bezelstní. Italština jako by byla pro tento druh lidí přímo stvořená. I když Hollywood vždy zkoušel ukrást italskou sex bombu sám pro sebe, skorem jako by se snad v Americe přímo narodila, ona sama se nikdy netajila tím, že v italských filmech se cítí nejlépe. A je to opravdu na této komedii znát. Kromě slov jsou tu italská gesta a grimasy, které dodávají snímku italský říz.
Itálie té doby dala světu řadu hereček s výrazným charakterem i dekoltem. A brzy po Itálii se do nich zamiloval celý svět. Určitě se postupně podíváme na další pozoruhodné Italky i filmy.